Umíme říkat pravdu....

Společnost je jaká je, protože neumíme říkat pravdu. Představte si, že by se všechny naše myšlenky za celý den natáčely na magnetofonový pásek a druhý den bychom se museli přinutit pozorně je všechny do jedné poslouchat! Poslouchat vlastní myšlenky jako skutečné zvuky v éteru? Nejen, že by se mnohé z nich kolem dokola unavujícím a otravným způsobem opakovaly, některé by nám možná naháněly strach nebo alespoň husí kůži. Hlavně ty neuvědomělé, nebarevné, negativní.
Možná bychom byli dokonce překvapeni, jak často sami sobě lžeme. Jak některé věci překrucujeme, některé zveličujeme, tu něco přidáme, tam něco ubereme. Možná bychom se nestačili divit, jak často posuzujeme své okolí dosti nelichotivým způsobem, žárlíme, závidíme, odsuzujeme nebo podezříváme.
Osobně tak uvádíme do pohybu rezonance kvantových polí – vysíláme a přijímáme! Přitahujeme si do života lidi a situace, které nám jen zhmotní to, co očekáváme.
Správná definice pravdy neexistuje
PRAVDA: pravda je dcerou času, pravdu má světlo, tma i stín. Pravda je shoda mezi výpovědí a skutečností, mezi myšlením a skutečností, myšlení probíhá v soudech a úsudcích – mysl člověka manipuluje s obrazem skutečnosti, nikoliv se skutečností samotnou. Pravda je ošemetná, nelze pravdivě popsat realitu, která existuje sama o sobě, a je nezávislá na myšlenkách o tom, co je, nebo není pravda, v souvislosti s názorem toho, kdo popisuje realitu jako pravdivou – pouze ze svého hlediska, nebo pouze z jednoho hlediska (subjektivního). Objektivní pravda neexistuje, respektive existuje mimo nás, mimo vědomí, nezávisle na rozumu a logickém uvažování, objektivita leží vždy mimo nás. Pokud se subjekt bude snažit pravdivě popsat objekt, nikdy se té nejpravdivější pravdy nedopátrá, pravda je relativní. Pravda může být pokaždé jiná, vzhledem k momentálnímu stanovisku a duševnímu rozpoložení. Nejpravdivější bývá ta pravda, která je nejpravděpodobnější, tedy relativně objektivní pravda.
Odsuzujeme, posuzujeme a myslíme si, že právě to naše mínění je jediné správné. V našich slovech by se každý den našlo pár drobných nebo milosrdných lží. Tím mám na mysli, že si velmi často něco jiného myslíme v duchu a něco jiného říkáme nahlas. Pokud bychom říkali v každém okamžiku vše, co si skutečně myslíme nahlas, patrně bychom přišli o pár přátel, domov nebo zaměstnání. Jinými slovy: představte si, že je znenadání běžné používat telepatii nebo si navzájem číst myšlenky – společnost by se okamžitě k nepoznání změnila! Nikdo by nechtěl být odhalen jako lhář, i kdyby s dobrým úmyslem. Nebo jako manipulátor, prohnaný politik, tunelář, nevěrník, sňatkový podvodník, falešný guru nebo dokonce zloduch. A to by společnost vedlo k pravdě a lásce – ke Světlu.
 Inteligentní vědomí
Pochopíme-li přímou sounáležitost fyzického buněčného těla a energetického inteligentního vědomí, schopného dokonale zaznamenávat a uchovávat informace, potom se přiblížíme k poznání, že tato inteligentní energie přežívá fyzické tělo a dál tvoří sebe sama, pouze v jiné formě bytí. Nebudou-li ovšem tyto otázky i nadále odsouvány k hranicím zapovězené spirituality a odsuzovány jako na hlavu padlá pseudověda. Intuitivní a senzitivní lidé by vám jistě potvrdili, že dokáží vibrace telepatické energie pocítit na velké vzdálenosti. Mohou mít například neurčité, zlověstné předtuchy. Jakou sílu to ovládají? Můžeme ji nazvat vše určujícím, tvořivým přírodním magnetem? Je to tatáž síla, která dovoluje planetám rotovat vesmírem, ovoci dozrávat v šťavnaté, sladké plody. Dává vůni květinám a lidem pocítit sílu lásky. Kde kdo si myslí, že telepatie či vzájemné čtení myšlenek je nesmysl. A jak jste na tom vy? Také neuděláte ani krok bez mobilního telefonu? Jste ve svém životě spíše výřečným hercem dramatických rolí? Nebo se raději stavíte do role tichého, hloubavého diváka? Obojí je správně, pokud vše činíme s nepředstíranou tolerancí k odlišnostem, s láskou a úsměvem ve tváři. Nevědomky používá mnoho lidí pozitivní telepatii dnes a denně: Pokud na někoho soustředěně a s opravdovou láskou myslí. Nemocnému přejí uzdravení, chudému štěstí, smutnému radost, osamocenému lásku – a to vše od srdce.  Rozhodli jste se právě teď, dělat to také tak?

Co způsobuje pocit viny na úrovni emočního těla?
VINA: pocit viny vytváří sebepoškozování (na úrovni duševní a psychické). Každý nese odpovědnost sám za sebe, přejímat na sebe pocit viny za čin, kterého se dopustil někdo jiný, je na osobní energetické úrovni nezodpovědné. Pocit viny za to, že jsme pro někoho mohli udělat víc, než jsme udělali, je forma sebe-trestání, ztrácíme tím duševní i fyzickou energii. Lékem, na sebe-trestání se pocitem viny, je vždy odpuštění. Výčitky jsou nástrojem sebe-trestání, ač si někdo může mylně myslet, že jsou nástrojem pokání. Nedělat chyby a nedopouštět se omylů, nic bychom se nenaučili. Řešení: přiznat chybu, najít příčinu, odpustit, odhalit poučení, zapomenout (bez výčitek).