ALBUM MĚSÍCE: „Ať je mi divoko.“ Kateřina Marie Tichá dává nahlédnout do ženské duše

Další z ženských hvězd na značce SinglTon Kateřina Marie Tichá vydává své druhé album Plamen. Její kolegyně (anglofilové by řekli label-mate) Tereza Balonová nastavila laťku hodně vysoko, ale přesto by se dalo říct, že písničkářský souboj obou kamarádek končí nerozhodně. Obě jsou v českém prostředí unikátní svou schopností umět vyjádřit v písních své emoce až do morku kostí, i když každá jinak. Kateřina je ta křehčí.

Recenzovat album Kateřiny Marie Tiché není pro muže snadné, ale o to víc lákavé, snad až dráždivé. Kdy jindy má sameček homo sapiens šanci dostat se tak hluboko, až do nejtajemnějšího elementu lidské existence, jímž je ženská duše. Vždyť i ten muž, který tvrdí, že ženu chápe, ji spíš respektuje, než že by ji opravdu pochopil. KMT dává nám mužům šanci přiblížit se aspoň o kousek dál k takovému poznání. Je to totiž osoba, která se svými pocity hraje otevřeně jako s vyloženými kartami. Co na srdci, to na jazyku: „Chci tě jen pro dnešek, / buď moje odměna. / Ať se mi zas jednou / roztřesou kolena. / Ať mi zas šlehají / plameny v zátylku. / Ať je mi divoko. / Alespoň na chvilku.“

A i tak máme pocit, že tam někde v koutku toho nehmatatelného objektu je ještě něco, co nám mužům do úplného exaktního obrazu a pochopení chybí, jakýsi vodicí drátek, který tomu všemu dá nezbytnou tečku. Ale ten nenajdeme ani u Mariny Cvetajevy, Jany Krejcarové nebo Emily Dickinson.

Už to, že KMT je srovnávána s básnířkami, svědčí o tom, že je z určitého úhlu pohledu možná stejně tak literátem jako zpěvačkou. Nic ve zlém, zpívá krásně a v jejím hlase je něco až dívčího, skládá hezké, a místy dokonce výrazné melodie, ale je v ní cosi, co se dá vnímat i jen tak bez hudby, napsané. Kritikovi v té souvislosti přijde na mysl Taťánin dopis Oněginovi. Některé skladby totiž opravdu zní jako dopisy ve verších: „Dneska je to poprvé, / kdy jsem se probudila bez tebe, / i když jsi pryč celý týdny. / Dneska je to poprvé, / kdy jsem se probudila bez tebe. / Nejsi to první, na co myslím…“ Mimochodem, i když text písničky Poprvé takhle přepsán působí hodně srdceryvně, je to svěží, až optimisticky laděná, báječně aranžovaná skladba ve stylu hitů z šedesátých let.

Její písně ale nemusí být vždycky srovnatelné s dopisem. Tichá prostě jen velmi často vede monology sama se sebou nebo se svým imaginárním partnerem. A to jednak v podobě vzpomínek („Vracím se na místa, kde jsem byla, kde jsi mě zapomněl“), vášnivých výzev („Chci dělat, co se nemá / co je zakázané / chci, ať se spojí vesmír / a potom vzplane“) nebo váhání, zda už našla konečně toho vysněného pravého chlapa, nebo jestli minula tu pravou chvíli, kdy se jim to mohlo dohromady secvaknout. Jak to zpívá v duetu se Štěpánem Kozubem: „A co se všechno mohlo stát, / kdybychom o to stáli, / kdybych se tenkrát nezačala bát. / Nosím tě s sebou jako znamení…“.

Je na posluchačkách, zda do jejích písní promítnou své vlastní zkušenosti, a na posluchačích, jestli se dovedou vcítit do pocitů, o nichž KMT zpívá. Určitě jim k tomu mohou pomoci skvělí Bandjeez a absolutně dokonalý producent Ondřej Turták, ale všechno ostatní leží na autorce. Teprve po několikátém poslechu objevíte, jak je kreativní i po formální stránce. Má nápadité rýmy a nebojí se složitějších veršových struktur. Ale hlavně je dobrá vypravěčka. Tak dobrá, že se jí ty její sluníčka i mraky v duši dají věřit.

Headliner