Duchovní rozměr života

Všechno ve vesmíru má své přesně určené místo, funkci a opodstatnění. Tedy i duch a hmota. Jedno i druhé však musí bezpodmínečně stát právě na tom místě, jaké mu z hlediska Zákonitostí univerza náleží a ne na jiném.

Duch musí být v člověku, čili v jeho hodnotovém systému na nejvyšším místě a má mít vůdčí roli. Samozřejmě i hmota má svůj význam, protože poskytuje prostor a možnost pro působení ducha, který se může plně rozvinout pouze při jejím formování a přetváření. Takový by měl být tedy ideální stav.

Současná stav je však zcela obrácen, protože lidé nadřadili hmotu nad ducha. Jinými slovy řečeno to, co mělo sloužit se lidem stalo modlou a vládcem a naopak to, co mělo vládnout, se musí podřídit a bylo zotročené.

Z hlediska pravého účelu všech věcí ve stvoření však takový stav působí nepřirozeně a groteskně asi tak, jako kdybychom všechno, co máme dělat rukama, dělali nohama a zase to, co máme dělat nohama, dělali rukama. Samozřejmě, tomu by pak odpovídaly i výsledky takové činnosti, které by byly neobratné, kusé a ubohé a to pro naši neschopnost využívat věci takovým způsobem, na jaký byly ve skutečnosti určeny.

Člověku i lidstvu musí vládnout duch a ne hmota! To ale neznamená, že by lidé měli ignorovat materiální stránku života, stát se chudými, rozdat majetky a podobně. To je nesmysl! Každý člověk má právo na materiálně důstojný život, ale on se mu jako takový nesmí stát prvořadým tak, jak je tomu dnes. Člověk musí postavit na nejvyšší místo svého ducha a ne hmotu, protože jinak se stává tragikomickou kreaturou člověka, zotročeného hmotou a kráčejíciho ve své hmotné omezenosti do jisté záhuby.

Lidstvo totiž nemá ani tušení, jak by mohlo vše vypadat, kdyby se duchovní principy života nadřadili nad hmotu. Pokud by k tomu došlo, život na této planetě by se posunul na takovou úroveň, z níž, při pohledu zpět by se nám dnešní doba zdála neuvěřitelně ubohou, barbarskou a temnou podobně, jako když se my dnes díváme na život neandertálce.

Zmiňovanou vládou ducha je myšlen soulad se svým vlastním, nejvnitřnějším cítěním, jako i soulad s duchovními Zákony univerza. Je ale velkou tragédií, že duchovní Zákony univerza a nauky církví jsou v současné době dvě naprosto rozdílné věci.

Přímo výstražným symbolem tohoto vzájemného odklonu, který byl značný už i v minulosti, zatímco v dnešní době je na svém vrcholu zůstává známá skutečnost spřed 2000 let, kdy byl velký Učitel, hovořící lidstvu o fungování Zákonů universa formou, přizpůsobenou jejich tehdejší chápavosti pronásledován a nakonec i zavražděn a to právě kněžskou elitou tehdejší církve.

Proč asi? V podstatě každý náboženský systém vznikl na zdravém základě poznání o zákonitostech ve stvoření, přinesených v různých dobách, k tomu určenými jedinci. Čistota tohoto poznání však byla velmi brzy zakalena přidáváním lidských názorů, přání a dogmat, až se v něm během času zcela ztratilo původní, zdravé jádro. Pak se samozřejmě mohlo stát, že velký Učitel, snažící se reformovat židovské náboženství, hovořící o Zákonech univerza navazujícim na původní, čisté a správné, Mojžíšem položeny základy nebyl pochopen, ale naopak pronásledován a zavražděn, jako rouhač a nepřítel Pravdy. On ale nikdy nebyl nepřítelem zdravého jádra čisté, původní nauky, ale pouze všech, do ní vnesených, lidských nánosů a pokřivení.

No a žel, lidé se v tomto dosud nezměnily. V běhu staletí se i samotné křesťanství vzdálilo od původního, čistého poznání o zákonitostech univerza, přinesených Kristem. I ono již v současné době obsahuje množství lidského chtění, lidských představ a neživých dogmat, které jsou v rozporu s děním ve stvoření. A tento rozpor mezi Pravdou samotnou a dnešní naukou křesťanských církví mnozí, ještě zdravě cítící lidé vnímají a protože se nechtějí podrobit slepé víře a zapřít své vnitřní tušení, raději z církví odcházejí a stávají se materialisty. Materialisty, stojícimi proti církvi, proti Tvůrci i proti všemu duchovnímu, neuvědomujíc si však skutečnou příčinu svého skepticismu.

Mezi takzvanými materialisty je množství hodnotných, samostatně uvažujících, duchovně zralých lidí, kteří právě pro svou duchovní vyspělost odmítají slepě věřit pokřiveným naukám současných církví. A tuto skutečnost u nich lze považovat za něco velmi pozitivního. Negativita jejich postoje však spočívá v tom, že pro nesprávně, pokřivené lidské názory, nacházející se v církvích zavrhli duchovno jako takové a stali se jeho nepřáteli.

Zůstává však nepopiratelným faktem, že život ve stvoření má duchovní rozměr, smysl a účel, kterého může být dosaženo pouze zachvíváním se každého jedince v souladu se Zákony univerza, jako i v souladu se svým nejvnitřnějším cítěním. A proto je životní nezbytností každého z nás poznávat tyto Zákony, avšak v jejich čisté, původní, lidmi neskrivenej podobě.

Povinností každého z nás je stát se duchovními bytostmi, věrnými svému cítění, pro které je to duchovní prvořadé a to hmotné až druhořadé. Naší povinností je stát se duchovními bytostmi, znalými Zákonů universa a žijícími podle nich. Jedině tímto způsobem můžeme totiž naplnit náš skutečný smysl života, který je výsostně duchovního druhu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.