HUSA DOMÁCÍ V BÁJÍCH A POVĚRÁCH

Vedle slepic patřily k nejhojněji chovaným zvířatům na starém českém venkově husy. Hospodyně na ně nedaly dopustit – byly totiž zdrojem neocenitelného, jemného peří do teplých peřin a výtečného, chutného masa. Naši předkové si bez dozlatova upečené husy s křupavou kůrčičkou neuměli představit žádnou významnou událost v roce. Byla neodmyslitelnou korunou slavnostní tabule během poutí, posvícení, svatebních veselí i radostných obžinek.
Při slavnostním obědě se pak u stolu odehrával symbolický rituál. Hlavního slova se ujal sám hospodář, který husu s úctou rozkrájel a její kousky rozděloval chase podle zásluh a očekávání. Pacholkovi a děvečce položil na talíř po šťavnatém stehně – to proto, aby jim nohy dobře sloužily, měli sílu a po celý rok čile běhali kolem hospodářství. Pohůnkovi, skotákovi či mladému učedníkovi zase s úsměvem podal po křídle. Tento symbolický dar měl mladíky povzbudit, aby byli při každé ruční práci hbití „jako vítr“ a nikdy se neoddávali hříšné lenosti.
Podobně jako o jiných ptácích, také o husí rodině se na starém venkově tradovalo, že to původně bývali lidé. Lidová tvořivost jim proto vtiskla do vínku velmi lidské vlastnosti. Vše začíná u hlavy rodiny – u housera. Ten byl prý v pozemském životě vyhlášeným a nenapravitelným pijákem. Stará povídačka říká, že jeho typické syčení a kejhání dodnes neznamená nic jiného než hlučné vyvolávání: „Dejte mně ještě máz!“
Husa, jakožto starostlivá a šetrná hospodyně, zase nemá pro toulky svého chotě žádné pochopení. Když už je noc na krku, posílá svá housata do hospody, aby otce přivedla k rozumu. Popohání je slovy: „Jděte zas už pro tátu!“ Malá housata pak matku vzorně poslouchají, cupitají za otcem a sborově ho napomínají: „Táto, pojďte domů, je večír!“ A proč husy tak často a dlouho otáčejí hlavy k nebesům a upřeně hledí vzhůru? I pro to měli naši předkové kouzelné vysvětlení. Pán Bůh jim prý kdysi slíbil, že jim nadělí teplé botky, aby nemusely celé dny stát bosé ve studené vodě. Husy tak dodnes s nadějí vyhlížejí k nebi a netrpělivě čekají, zda jim slíbené obutí už konečně nese anděl.
Kdo chtěl rozumět husí řeči, musel podle staré pověry useknout hlavu bílému hadu, rozštípnout ji, vložit do ní hrách a takto ji zakopat v zahradě. Když pak hrách vyrostl, dotyčný snědl první lusk a od té chvíle rozuměl všemu, co si husy mezi sebou štěbetaly.
Když hospodář zakoupil husu, musel zajistit různými pověrečnými praktikami, aby se držela doma. Např. hospodyně šla pod komín a husu třikrát otočila okolo nohy, nebo jí vytrhla tři peří a dala je za trám. Místy huse umyli nohy a vodu vylili po síni (jak se dělávalo na Mělnicku). Jinde zase radili, aby hospodyně koupené huse vždy třetí brk vytrhla, což prý zaručilo, že se nikam netoulala. Pokud si někdo koupil housata, neměl je první týden pást, jinak mu prý pošla.
Pověry spojené s nasazováním a líhnutím:
Na Štědrý den mohla hospodyně své husy kouzlem „napravit“, aby v novém roce nesly hodně vajec. Natloukla červené ořechy a jejich jádra pak husám rozhodila – kolik jader která husa sezobala, tolik prý měla v příštím roce snést vajec.
Místy zase dávali husám na Štědrý den žrát přímo ze střevíce, což je mělo popohnat, aby ochotněji chodily k houserům a lépe nesly. Někde jim hospodyně pro změnu přisypávaly do krmení trochu ledku, aby byly čilé a hodně štěbetaly, zatímco houser dostával stroužek česneku, aby byl bujný a zdravý. Staré hospodyně také věřily, že ty husy, které měly na podzim velkou hrudní kost neboli „kobylku“, byly zárukou budoucí bohaté snůšky. Zdroj Facebook - České zvyky, tradice a pranostiky