JEŘABINA, LIDOVÉ ZVYKY A POVĚRY

Podzimní drahokam naší přírody, který chránil před kouzly a léčí silou vitaminů.
Když se léto chýlí ke konci a příroda se začíná zahalovat do podzimních barev, rozzáří se podél našich cest a na okrajích lesů nepřehlédnutelné červené korálky. Jeřáb ptačí (latinsky Sorbus aucuparia) je skromný, ale nesmírně krásný strom, který si okamžitě získá pozornost svými bohatými hrozny zářivých plodů – jeřabin. Ty odedávna sloužily jako hlavní potrava pro ptactvo před dlouhým zimním odletem, což stromu vysloužilo i jeho druhové jméno.
Plody jeřábu odedávna patřily k podzimním hrám našich předků. Malá děvčátka si z jasně červených bobulí s oblibou vyráběla své první šperky – korálky několikrát obtočené kolem krku nebo drobné náramky na zápěstí. Zbylé plody pak navlékala na nitě, aby jimi doma slavnostně ozdobila obrázek své patronky. Byla to pomíjivá krása, která voněla nastupujícím podzimem a dodnes v sobě nese kouzlo starých časů. V lidové tradici si tento strom vysloužil celou řadu trefných pojmenování. Podle regionu se mu dodnes říká jarabina, řeřáb, jeřabina, divá vřeskyně nebo ptačí potrava.
Pro naše předky, zejména pro staré Kelty, byl však jeřáb mnohem více než jen zdrojem potravy. Považovali ho za posvátný strom ochrany, jehož dřevo mělo moc odhánět zlé duchy, čarodějnice a neštěstí od lidských obydlí. Moderní věda sice keltská kouzla odsunula do říše bájí, ale potvrdila, že jeřáb je skutečným ochranným štítem pro naše zdraví. Jeho plody jsou doslova nabité vitaminem C, antioxidanty a cennými kyselinami, které posilují imunitu a pomáhají při revmatismu či močových potížích.
O původu jeřábu (Sorbus aucuparia) víme velmi málo. Některé literatury uvádějí, že pochází ze Středomoří. Znali je však již Římané, jelikož bylo podle receptů Coelia Apicia, vrstevníka císaře Tiberia, vydáno v 16. stol. 10 knih o kuchařském umění. A právě zde je uveden i jeřáb, jehož plody se v kuchyni užívají pod záhlavím „O plodech, které jsou trhány ze stromů“, původní znění je však v latině: „De iis fructibus, quae ex arboribus decerpuntur“. Staří Řekové oceňovali jeřáb jako léčivou rostlinu. Později se jeřáb doporučoval pro mírnění bolestí při nemoci ledvin. Jeřáb byl zasvěcen germánskému bohu hromu Odinovi. U jiných rostlin bývá červený květ symbolem blesku, zde však jsou jím červené bobule, jež se nazývají jeřabiny. Proto byl jeřáb zasvěcen u Slovanů Perunovi, u Němců Thorovi. Keltští sedláci poklepávali jeřábovou větvičkou hřbet telátka při jeho křtu. Pak větvičku ozdobenou stuhou a vaječnými skořápkami zavěsili nad dveře stáje, aby chránila před nemocemi.
Král Karel Veliký nařídil výsadbu jeřábu v 9. století. Staří Čechové nazývali jeřáb buď právě latinsky sorbus a plod potom sorbum, nebo také česky jako oskeruše či břek a jeho plody označovali za břekyně, chocholátka nebo granátky. Jméno jeřáb pochází pravděpodobně od ruského slova „rjabina“, je slovo ženského rodu, jak tomu zůstalo až dodnes. Kolem roku 1820 byly u nás náhodně objeveny dva stromy jeřábu, jejichž plody byly poměrně chutné, zatímco z ostatních stromů byly téměř nepoživatelné. Jeden z těchto stromů uschl a druhý byl vyvrácen bouří, ovšem v té době již byly oba typy rozšířeny roubováním. Jedlé jeřáby se zpočátku vysazovaly jen jednotlivě u chalup v horských oblastech a později se staly oblíbeným ovocným i alejovým stromem vyšších poloh. Časem se dostaly i do nížin, kde vzhledem k dostatku jiného ovoce plnily především funkci okrasnou a protierozní. Plody jeřábu se označovaly jako citrony severu, naši předkové je běžně využívali v kuchyni. Sušili je, vyráběli z nich marmelády, želé, mošty a dokonce i pálenku. Silná pálenka se tradičně užívala při střevních onemocněních a v lidovém léčitelství se dodnes používá jako prostředek při plicních onemocněních.
Nejznámější pověst s červenými jeřabinami je ta, která popisuje záchranu svatého Vavřince. Na Soběslavsku (zejména v Dírném) rozvěšují na den sv. Vavřince zvenčí po staveních jeřabiny. Tento dávný zvyk má svůj původ v legendě o zázračném zachránění světcově: Kdysi byl sv. Vavřinec stíhán svými nepřáteli a na útěku se ukryl v jednom stavení. Ježto již byl tmavý večer, spokojili se stíhatelé s označením domu, který chtěli druhého dne prohlédnout a světce zajmout. Označili dům tak, že pod lomenici stavení si pověsili jeřabinu. Když pak ráno chtěli provést světcovo zatčení, spatřili k svému podivení, že na všech domech visely jeřabiny, takže stíhatelé nemohli sv. Vavřince nalézti. Červené jeřabiny se později v lidové tradici staly symbolickou ochranou před ohněm a bleskem. Velmi podobná legenda se traduje i o sv. Bartoloměji (24.8.)
Pranostika českých a východoslovanských hospodářův předpovídá, že „kvetou-li hojně jeřabiny, dobře se urodí oves". Jeřabiny a oves, jsou znamením plodnosti podobně, jako lískový ořech. Oves, ořech a jalovec mají vztah k plodnosti mužské, jeřabiny podporují plodnost ženskou, což vyznívá i z písně moravské: Štyry míle lesa samé jeřabiny: nemaš v Boborově poctivej dievčiny. Zdroj Facebook - České zvyky....