Kéž bys tu byl. Příběh legendárního alba Pink Floyd, které slaví půl století od vydání

Album Wish You Were Here provázelo drama při nahrávání i nevalné recenze po vydání. Jeho kvality jsou nezpochybnitelné.

Samozřejmě bychom mohli vést debaty o tom, kolik alb Pink Floyd vlastně můžeme označit za legendární, pravda ovšem je, že Wish You Were Here patří mezi jejich nejslavnější. A taky za ním stojí velký příběh. Deska je totiž holdem bývalému spoluhráči, spoluzakladateli kapely a kamarádovi Sydu Barrettovi, který kvůli problémům s drogami a narušenému duševnímu zdraví Pink Floyd v roce 1968 opustil.

Nikdo ze členů netušil, že se Barrett nahrávání Wish You Were Here zúčastní. Jednoho dne se ve studiu zjevil obtloustlý chlapík s vyholenou hlavou a obočím. Zprvu jej nikdo nepoznal, ale když záhy hudebníci zjistili, že tato děsivá troska blábolící nesmysly je Syd Barrett, velmi to s nimi citově zamávalo a rozplakali se. „Poseděl a něco povídal, ale ve skutečnosti jako by tam vůbec nebyl,“ vzpomínal později výtvarník Storm Thorgerson stojící za obalem desky.

Šok z Barrettovy návštěvy byl silný. Promítnul se nejen do nahrávky, ale jednotliví členové Pink Floyd na ten moment smutně vzpomínali ještě po letech v rozhovorech a autobiografiích.

Druhým tématem Wish You Were Here byl hudební průmysl. Pink Floyd si v písních vyřizují účty. Have a Cigar je o tlustoprdech ve vedení firem, kteří s doutníky v ústech ovládají hudební průmysl, Wish You Were Here (kromě jasného stesku po Barrettovi) zase spílá šoubyznysu, že svou hamižností ubíjí umělecký potenciál hudebníků. A podobné příběhy a vzkazy bychom našli v dalších písních, díky čemuž je Wish You Were Here ve výsledku koncepční album.

Ačkoliv je dnes nahrávka považovaná za jedno z nejlepších rockových alb všech dob, po vydání 12. září 1975 sklízela spíš rozporuplné reakce. V recenzi Melody Makeru se například psalo: „Ať už na Wish You Were Here nahlížíte z jakéhokoliv úhlu, kvůli těžkopádné upřímnosti zní pokaždé nepřesvědčivě a ve všech směrech dokazuje kritický nedostatek imaginace.“ Jak směšně ta slova po padesáti letech zní, že?

Jarda Konáš Headliner