KOLEDA ŠTĚPÁNSKÁ.....

Asi není nikdo, kdo by neznal říkanku „Koleda, koleda Štěpáne! Co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi se na mě sběhli, koledu mi snědli.“
Termín koleda se v českém jazyce používá už hodně dlouho. První dochované písemné záznamy, které to dokládají, pocházejí z roku 1462. Koledou se rozuměla nejen píseň, kterou naši předkové zpívali především na oslavu narození Ježíše Krista, ale také přání jen toho nejlepšího v nadcházejícím roce. Stejné slovo označovalo také nadílku, kterou byl koledník následně po zpěvu obdarován a kterou si odnášel. Tradiční koledy mají silnou melodii, často založenou na středověkých sborových vzorech, a sloku následovanou refrénem, často zpívaným sborově. Tradice obcházení domů ve městech a vesnicích o druhém svátku vánočním, kdy nepochybně vznikly verše o koledě a Štěpánovi, přetrvávala v naší zemi leckde ještě na sklonku minulého století a někde se dochovala dodnes. Koledníci, někde přinášející ozdobené větvičky, bývali za přání do nadcházejícího roku a za zpěv koled odměňováni. A to ovocem, chlebem, pečivem, drobnými mincemi a samozřejmě i hltem nějakého toho „tvrdšího pití“, aby se jim v mrazivém počasí lépe šlapalo.
Koleda, koleda Štěpáne!
Co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upad jsem s ní na ledu,
psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.
Co mám smutný dělati?
Musím jinou žebrati.
Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte!
Koledu mi dali,
přece se mi smáli.
Láska a veselí jsou spojeny se svátkem svatého Štěpána. Přičemž tento ohnivý kazatel hlásající, že Kristus byl Mesiášem předpověděným proroky, neskončil dobře - byl roku 33 ukamenován před hradbami Jeruzaléma a stal se tak prvním křesťanským mučedníkem, jak připomíná Otto ve svém slovníku naučném. Stal se patronem námořníků, jako světce si ho oblíbili němečtí králové a císaři i panovníci uherští.
Štěpán je oslavován i jako patron koní - proto se například v Dolním Bavorsku žehná oves. Ve Francii se žehnalo vinné révě, proti zlému povětří se rozhazovala svěcená sůl a vinice se kropily vínem.
V českých zemích byl dnešní den spojen především s koledou - ta kdysi souvisela s magickými pohanskými obřady. Věnovala se jí velká pozornost, protože z darovaných předmětů se soudilo, co na koho čeká. Křesťanství však postupně vytlačilo pohanské obřady a z koledování se stala zábava dětí a skrytá žebrota dospělých.
"Na Štěpána není pána", tvrdilo staré pořekadlo - na tento den totiž kdysi začínal rok a měnila se i služba vesnické chasy. I ve starém Římě dostávali otroci v tuto dobu při saturnáliích dočasnou svobodu. Veselí souviselo s tím, že se vyplácela celoroční odměna, což byly kromě peněz i naturálie, šaty a dary - například pěkná vánočka. K charakteristické atmosféře venkovských Vánoc patřilo pastýřské vytrubování. Právě pastýři si totiž jako obecní zaměstnanci chodili dům od domu pro výplatu. Na jednom ze svých obrázků z roku 1945 nazvaném Slouha to zachytil Josef Lada: u rozzářeného okna stojí na zasněžené návsi pokorně žena s nůší na zádech a muž v kožichu vytrubuje pastýřskou fanfáru. Druhý hod vánoční byl v podstatě neoficiálním dnem mužů. Ženy si už od rána své muže předcházely, čistily jim boty a kalhoty. Také je na znamení očisty umývaly studenou vodou, aby muži zůstali zdraví a krásní. Zatímco předchozí dva dny chodily po koledě celé rodiny, na Štěpána chodívali pouze muži.
Koledou se obecně otevřel veselý čas Vánoc. V minulosti se v řadě míst konaly různé jesličkové hry. Malá divadelní představení, kde v jednoduchém ztvárnění vystupovali vedle Svaté rodiny a andělů i pastýři, často humorně se dohadující o cestě do Betléma. Podle ní mají původ v žákovských hrách, předváděných o Vánocích v církevním i světském prostředí od dob středověku.
Dary dostával i dobytek. Pro krávy a koně to byly oplatky se zapečeným lístkem petržele, trocha medu, chleba, ovoce i sůl. Slepice dostaly zrní, které bylo při štědrovečerní večeři pod ubrusem, houser i kohout byli poděleni česnekem. Hospodáři obdarovávali i stromy, mlynáři házeli zbytky mlýnu a pile.
Zdroj ZÍBRT, Čeněk. Hoj, ty štědrý večere : Od vánoc koledou do Nového roku. Praha: Šimáček, 1910.