PABĚRKÁŘI, PABĚRKOVÁNÍ NEBO TAKÉ KLÁSKOVÁNÍ

Paběrkování, neboli doplňková zemědělská práce spočívala v ručním dosbírání zbytků plodin (paběrků), které zůstaly na polích, ovocných stromech či ve vinohradech po sklizni. Sbírání klásků (kláskování) bylo vyhrazeno většinou dětem, pasoucím na strništi husy, nebo starým chudým ženám. Bezzemci takto získávali zrní pro krmení drůbeže, v dobách nedostatku bylo i zdrojem malého množství mouky pro vlastní obživu.
Pasáčci a chudí lidé paběrkovali též ve sklizených brambořištích. Podobně chodili ve vinařských oblastech paběrkáři do vinohradů na sběr zbytků hroznů atd. Tyto praktiky většinou zanikly po 2. světové válce. Krajově se někde říkalo paběrkování, oslez, kláskovat anebo ostelíz.
Podle Bible měli sedláci dokonce povinnost nechávat jeden roh jejich pole nesklizený, což platilo jako zavedená praxe nejen u obilných polí, ale také u ovocných sadů nebo zeleninových zahrad a vinic.
Ze starých knih:
V knize Rolnická polní kázání z roku 1861 se píše o čeledínech, kteří z lenosti nebo ziskuchtivosti, nekonají svou práci zodpovědně, možná i proto, aby jejich příbuzní měli dobré paběrkování. "Tím neplecha paběrkování je vždy větší a větší, takže nyní už je těžko potřebné úkolní dělníky a nadenníky sehnati, neboť vidí větší prospěch z paběrkování nežli z úkolní nebo denní práce. Proto nacházíme vždy více lidí na paběrkách nežli při sklízení samém.
Dotíravost paběrkářů už tak se vzmáhá, že je těžko jim se ubránit, aby nesbírali, dokud mandele nejsou odvezeny a role není uhrabáno a dokud není brambořiště převláčeno a přeoráno. Této se vzmáhající dotíravosti jsou rolníci jen sami vinni tím, že za práci příliš málo platí, tyto neplechy trpí a polního hlídačství přísně si nehledí, aby se odstranily a zabránily všechny škody na plodinách. Ustanovují málo kde přísežné polní hlídače, aniž volí poctivé a svou zachovalostí osvědčené muže." Zdroj Facebook: České zvyky a pranostiky...