PAMÁTKA ZESNULÝCH, LIDOVĚ DUŠIČKY

PAMÁTKA ZESNULÝCH, LIDOVĚ DUŠIČKY - LIDOVÉ ZVYKY A POVĚRY
V tento den se v kostelech konají zádušní mše a věřící se modlí za zesnulé. Podle křesťanské víry se totiž duše zemřelých v očistci očišťují od hříchů z pozemského života. Jejich utrpení pak mohou živí zmírnit právě modlitbami, zádušní mší nebo konáním milosrdných skutků. Lidová tradice navíc vypráví, že v předvečer tohoto svátku vycházejí duše s večerním zvoněním z očistce, aby si v noci odpočinuly od svých útrap. Vracejí se ke svým blízkým a navštěvují domovy, kde dříve žily. Zpět do očistce pak odcházejí druhý den s ranním zvoněním.
Památka zesnulých je po Vánocích největším svátkem, který v Česku spojuje věřící i ateisty. Málokdo v tyto dny opomene navštívit hřbitov, s láskou vyzdobit rodinný hrob a zapálit svíčku. Tisíce drobných plamínků pak na chvíli společně prosvětlí ponurý dušičkový podzim. Podle starých lidových pověr najde duše v temnotě noci cestu domů právě podle rozsvíceného světýlka. Pro katolíky má však tato výzdoba hlubší náboženský význam. Živé květiny na hrobech vyjadřují víru ve věčný život a připomínají přesvědčení, že lidská cesta hrobem nekončí. Hořící svíce zase symbolizují přítomnost zmrtvýchvstalého Krista, stejně jako je tomu při mši nebo o Velikonocích.
Pokud starší lidé nemohli na Dušičky osobně na hřbitov, připomínali si své zesnulé doma. V dušičkový večer přilepovali rozsvícené svíčky přímo na stůl. Když rozsvěcovali každou z nich, nahlas jmenovali duši, které byl plamínek určený. Nakonec na stůl přidávali ještě několik svíček bez jména se slovy: „Ty ať hoří za ty, na které už nikdo nevzpomíná.“
Dušičky jsou podle katolické terminologie svátkem Všech věrných zemřelých. Svátek se začal slavit v roce 998 ve francouzských klášterech benediktinů, kde ho ustanovil jejich opat Odilo a odtud se šířil do dalších zemí křesťanské Evropy a roku 1300 byla údajně schválena v Římě. V Aragonii toho dne začali kněží slavit tři mše svaté za zemřelé. Papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil r. 1748. K rozšíření na celou církev došlo až v roce 1915.
Pověra o nahlédnutí do budoucnosti:
Podle starého vyprávění venkovana Vávry z roku 1863 se o dušičkové půlnoci otevíraly všechny hroby. Mrtví v rubáších tehdy kráčeli v průvodu do chrámu, aby se tam modlili při bohoslužbě stejně jako za svého života. Pouhým okem je však nebylo možné spatřit. Kdo je chtěl zahlédnout, musel si vzít nahnilé prkno z rakve, kterou hrobař vykopal jako poslední. Když se pak o půlnoci postavil a dírou po vypadlém suku se podíval na hřbitov, spatřil prý všechny své zemřelé předky až do desátého kolena. Kromě nich ale uviděl i tváře těch, kteří se měli v příštím roce – až do dalších Dušiček – odebrat na věčnost.
Dušičkové pečivo:
Na tyto svátky se také peklo pečivo „kosti svatých“, bochánky či rohlíky ve tvaru kostí. V jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci na Dušičky prosit o toto pečivo. V okolí Českého Krumlova nazývali tuto koledu „chodit po rohlíkách“. Pečivem „dušičkami“ se obdarovávali chudí, pocestní a žebráci u kostela. Na území jihočeského Doudlebska se pekly tzv. všesvaté rohlíky, nebo všesvaté dušičky, toto pečivo bylo větší než jinde. Zdroj Facebook - České zvyky, tradice a pranostiky.