Když je nenávist větší než láska k babičce

Dvě muslimské kongresmanky za demokraty Rashida Tlaibová a Ilan Omarová měly v úmyslu před několika dny navštívit Jeruzalém a Západní břeh. Údajným důvodem byla návštěva devadesátileté babičky jedné z nich, která žije právě na Západním břehu. Proč se tlačily i do Jeruzeléma je již otázka jiná. Obě muslimky jsou z kongresu známy svým protiizraelským zaměřením, podporou terorismu a vulgárními projevy na dané téma. Nicméně jsou chráněnými perlami v levičácké koruně demokratů. Kdyby řekly cokoliv, demokraté budou souhlasně kývat hlavami jako osli kráčející k zářným zítřkům. Jsou nedotknutelné. Jakákoliv výtka na jejich adresu je obratem označena za rasismus. Nevím tedy dost dobře jak kritika muslima (v tomto případě muslimky) souvisí s rasismem. Islám není etnikum.
Izraelská vláda Tlaibové a Omarové z celkem pochopitelných důvodů vstup do země zakázala. Samozřejmě se hned ozvali všichni ochránci islámských privilégií, kteří neunesou když muslimská kosa narazí na kámen.
Faktem ovšem je, že žádná země na světě nemá povinnost přijmout na svém území kohokoliv.
Mám k Izraeli nejednu výhradu, ale dojem na mě udělalo gesto izraelského ministra vnitra, který se nakonec rozhodl z humanitárních důvodů (babička) vstup Tlaibové povolit.
Ta ovšem rázem obrátila a o návštěvu své milované babičky náhle ztratila zájem.
Tak o co jí vlastně šlo?