Autogramiáda

Když někomu řeknete v Brně, že máte autogramiádu v Praze, hned to vypadá významněji, než jaké to ve skutečnosti je. Pár mých fejetonů se totiž objevilo ve sborníku příběhů, které napsali autoři publikující v jednom časopise. Knížka vyšla jako příloha letního dvojčísla. Při té příležitosti tedy vydavatel uspořádal autogramiádu nás všech, kdo jsme do knížky přispěli. Seděli jsme s ostatními autory u jednoho dlouhého stolu a podepisovali se na příslušná místa do společné knihy. Čtenáři přicházeli nerovnoměrně. Někdy stáli ve frontách, někdy na podpis nikdo nečekal. O přestávkách mezi podepisováním jsme si my, autoři, mohli popovídat. Bylo mi to vzácné, nijak zvlášť často se s jinými autory nevídám. Některé jsem dokonce viděla poprvé v životě. Navzájem jsme se oťukávali, zkoumali jsme, jestli v životě jsme taky tak vtipní či hlubocí lidé, jak se zdáme ze svých článků, úvah a fejetonů. Asi tři z nás už vydali samostatnou knihu.
„Jak to děláš, prosím tě?“ vyptával se mě jeden kolega autor. Chtěl totiž zjistit, jak je možné napsat za rok knihu. „No normálně. Pravidelně píšu. Každý týden kousek. Fejeton po fejetonu. Jak bys to chtěl dělat jinak?“ „Já se nedonutím. Nedokážu psát, když nemusím. Napíšu jen to, co jsem slíbil nebo co po mně chtějí. A to není nikdy dost. Mám spoustu nápadů, ale nedokážu je zpracovat, aby to k něčemu bylo.“ „Škoda. Ráda bych si je přečetla,“ zalitovala jsem. Přerušil nás další zájemce o autogram a v rozhovoru jsme pak už nepokračovali.
„Co to s těmi lidmi je?“ přemýšlela jsem, „Jak to, že nemají sami motivaci dělat věci, o nichž vědí, že jsou správné?“ Řekla jsem to Lindě nahlas. Ona měla odpověď pohotově: „To bude tím, že jsi taková zvláštní. Prostě máš disciplínu v krvi.“ Mně se to tedy nezdálo. Připadala jsem si jako úplně normální ženská. Jen jsem prostě pochopila, že abych poctivě pracovala, nepotřebuji nad sebou mít strašáka šéfa nebo sražených prémií. Poctivá práce je projevem mé vnitřní svobody.

(To pravé místo, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)