Bez úsměvu žijete se zataženou ruční brzdou

„Jak se to prosím tě zas tváříš?“

Tohle mi během mého dětství a dospívání často říkala máma a někdy u toho ještě nafoukla tváře, aby mi udělala zrcadlo

Mohla sice svou zpětnou vazbu vyjádřit nějak ohleduplněji, ale za komoušů byl život drsný v mnoha ohledech a venku i doma Jinak měla nicméně pravdu – přivedla totiž na svět nositelku tzv. resting bitch face neboli někoho, kdo od přírody vypadá jak zhrzená úča s PMS. A to i když je všechno v pohodě a serotoninu a noradrenalinu je plný mozkový špajz.

Není to úplně dobrá výbava.

Ahoj kamarádi a fanoušci kvalitní psychologie,

jak často se usmíváte? Jak na vás působí koutky nahoře a dole u druhých lidí? Dnes se podíváme na úsměv, k čemu je dobrý a co když chybí.

Nemusíme přitom spoléhat na pouhou dojmologii. Úsměv je předmětem i solidních výzkumů, které ukázaly hodně zajímavých věcí:

Když se člověk usmívá, tak se i líp cítí. Jeho mozek totiž dostává informaci o obličejových svalech a řekne si – Aha, úsměv. Tak to je asi pohodka. Ok, pustím do oběhu víc šťastné chemie.

Když se někdo usmívá, působí na nás ve srovnání s vážným člověkem jako milejší, přístupnější, atraktivnější a důvěryhodnější. To pomáhá v práci, ve škole, doma, všude.

Aktivují se naše zrcadlové neurony, takže máme tendenci úsměv vracet, čímž se prolamují ledy a máme pocit větší blízkosti. (Mně tyhle neurony fungují, akorát letmý pohled kolemjdoucích milých lidí trvá obvykle příliš krátce na to, aby stihly vydat plod v podobě vyheverovaných koutků. A ještě možná můj výraz aktivuje jejich zrcadlové neurony)

Příjemný výraz pomáhá deeskalovat konflikt. Druhá strana se necítí ohrožená a nejde tolik do defenzivy. Zákaznické servisy to dobře vědí.

Měla jsem klienta, který přišel kvůli čemusi pracovnímu, ale dostali jsme se i k tomu, že má málo blízkých přátel. Z dětství mu zbylo pár dobrých, ale ti se rozprchli po republice a po světě. V dospělosti si vlastně žádného kamaráda neudělal. Nikdo ho moc nekontaktoval, nikam nezval a uvolněné hloučky kolem automatu na kafe v práce vznikaly bez jeho přítomnosti … Přitom on byl kdesi uvnitř vtipný a hodný a ta jeho sociální sahara ho trápila Hledal potenciální chybu ve všem možném, čichal k sobě, snažil se být ještě empatičtější, studoval, jak komunikovat. Řešení bylo ale jednoduché a jiné – stačilo pořídit si a aktivovat vrásky kolem očí. Zakrátko mu pípal telefon jak splašený.

Ale asi taky nevěříte na univerzální happyendy. Změna od neúsměvu k úsměvu je zdánlivě snadná, nicméně pro spoustu lidí je tu překážka – strach z bolesti Protože když například někoho o něco žádám a k tomu se usměju, dávám tak trochu srdce na dlaň. Odmítnutí může bolet o hodně víc, než když tutéž žádost řeknu zpoza formálního štítu. Takže to není zadarmo a není to jen tak.
Někdy je taky šikovné tvářit se nemile. Třeba když si chcete pro sebe uhájit kupéčko ve vlaku. Znám pár lidí, co programově nasadí mizantropický škleb, když kolem jejich dosud málo osídleného kupé někdo prochází. Zavítají pak jen ti nejotrlejší.

Taky když je člověku smutno a ten smutek je potřebné si nechat, protože on zrovna něco léčí

Ale jinak je to fakt jak žít se zataženou ruční brzdou. Člověk se okrádá o příjemné kontakty, o pracovní příležitosti, působí vyšetřovatelským a podezíravým dojmem a svým obličejem utvrzuje vlastní nitro o tom, že život a svět jsou hnědošedé věci, o které není co stát

Takže nahoďte vraní nohy (což je krásný název pro koutkooční vrásky) a pokud je máte od přírody, nešetřete na nás, co ne. Učíte nás a pomáháte!

(S)Mějte se krásně
Michaela Peterková