Církev má být expertem na životní radost, ne na morálku

Advent už pomalu končí a s blížícím se vánočním časem si část naší společnosti začíná uvědomovat, že tyto svátky nějak souvisejí s křesťanstvím. Proto jsou do médií na chvíli, avšak hojně, zváni různí faráři, aby tam hovořili o morálce. Každoročně z toho mám velmi špatný pocit. Stále více jsem totiž přesvědčen, že to, co jako křesťané dlužíme této společnosti, co skutečně potřebuje a na co bychom měli být experty, není ani tak morálka, jako spíše radost, říká v kázání na třetí neděli adventní Tomáš Halík.

Radujte se všichni v Pánu, znovu pravím, radujte se – to je vstupní verš druhé sváteční adventní bohoslužby, neděle Gaudete („Radujte se!“), která podobně jako čtvrtá neděle postní, neděle Laetare („Veselte se!“) – bývala sloužena v barvě růžové; obě jsou jakýmisi červánky přicházejících svátků.

Copak je možné nařídit radost, radovat se na povel? namítnete, zvlášť pokud zaměňujete radost za dobrou náladu. O tom, že radost není jen prchavá emoce, nýbrž že je to určitý způsob našeho bytí na světě, budeme dnes společně uvažovat. Nejdřív se však vraťme k postavě, o níž Písmo hovořilo minulou neděli: k Janu Křtiteli.

Dnešní čtení je z nádherného biblického textu, z prologu Janova evangelia. Jan Křtitel je tu označen jako svědek (martyr). Slovo martyr v řečtině ovšem znamená nejen svědek, nýbrž také mučedník. Jan byl svědkem i mučedníkem zároveň. Byl to drsný muž pouště – a prorocký patos pouště prostupuje i jeho kázáním. Opravdu se nikomu nepodbízí; ty, kteří k němu přicházejí, oslovuje dosti nevybíravě: „Plemeno zmijí, kdo vám řekl, jak můžete ujít blížícímu se hněvu?“

Ježíš o něm hovoří krásnými slovy: „Nikdo z těch, kteří se narodili z ženy, není větší nad Jana Křtitele.“ Dodává však jednu záhadnou větu: „ale i ten nejmenší v Božím království je větší než on.“ Musím vám říct, že tato věta mi dlouhá léta činila velké problémy. Možná teprve dnes mi svitl určitý způsob výkladu, který mi dává dobrý smysl – snad právě proto, že dnes je neděle Gaudete – neděle radosti. To nejnápadnější, co odlišuje Jana Křtitele od Ježíše a jeho učedníků, je totiž právě prvek radosti. Skrze radost jsou děti Království více než Jan a jeho učedníci.

Ježíš přidává k janovské kázni prvek radosti
Ježíš je úplně jiný typ než Jan. Jistě, i Ježíš zná význam postu a stráví čtyřicet dní na poušti. Ale k janovské kázni přidává ještě radost. Anebo lépe, silněji: radost je v samém centru jeho zvěsti. Proto je jeho učení eu-angelion, evangelium – radostná zvěst. Pro tuto odlišnost od velkého proroka pouště Ježíšem mnozí pohrdají a kritizují ho, jak je zaznamenáno v evangeliu; říkají o něm, že je žrout a pijan vína a přítel nevěstek a celníků. Ježíš nemluví o hrozícím soudu a trestu. Království Boží pro něj není místem plamenů a pomsty, nýbrž spíše přívětivým otcovským domem, který má doširoka otevřené dveře a z nichž se line hudba a zpěv a tanec – vzpomeňme na podobenství o marnotratném synu – a všichni jsou pozváni k hostině, počínajíc hříšníky.

Kdysi jsem nabídl jeden výklad podobenství o marnotratném synu: jde v něm o setkání svobody a řádu: svoboda bez řádu (mladší syn) a řád bez svobody (starší syn) samy neobstojí, potřebují jeden druhého. Místo, kde se mohou setkat, je radost – to je ta prostřená tabule s vykrmeným telátkem, kterou nabízí jejich otec jako místo usmíření. Ale ten, který se bál svobody, starší syn – prototyp farizejů a zákoníků, Ježíšových nepřátel – nebyl schopen vejít do domu radosti. Radost a svoboda jsou totiž v jistém smyslu dvě strany téže mince. Jsou to dvě tváře Království, které přišel lidem otevřít Ježíš Nazaretský.

Adventu je už nakrátko a jak se blíží vánoční čas, část naší společnosti se rozpomíná, že jsou to svátky nějak související s křesťanstvím, a proto jsou na chvíli, leč hojně, do médií zváni všelicí faráři, pokud se nelekají mikrofonu či kamery. Mají tam vyprávět – o čem? Inu: o morálce. Jsou to přece faráři. Mám z toho každoročně velmi špatný pocit. Jsem totiž stále hlouběji přesvědčen, že to, co jako křesťané dlužíme této společnosti, co opravdu potřebuje a na co bychom měli být experty, není ani tak morálka, jako radost.

Neotevřeli-li se v lidských životech, myslích a srdcích nejprve dostatečný prostor pro radost a svobodu, pak se všechno povídání o morálce velmi pravděpodobně brzy zvrhne v něco pochmurného a nepřesvědčivého, co se blíží oné tíži farizejství a zákonictví – tedy právě tomu, od čeho nás přišel Ježíš osvobodit. To už velmi ostře a hluboce pochopil apoštol Pavel. Bez radosti a bez svobody není žádné skutečné mravnosti. Ztratí-li se radost a svoboda srdce, pak je z křesťanství opravdu „otrocká morálka“ resentimentu a skryté zášti k životu – pak má pravdu Nietzsche.

Exploze průmyslu zábavy
Jedním z neklamných a znepokojujících znamení toho, že se lidem nedostává radosti, je současná ohromná exploze průmyslu zábavy, která v naší době pomalu pohlcuje postupně všechny ostatní sektory života. „Zábava“ je umělá náhražka pro ty, kteří nevědí, co je to radost; liší se od radosti asi tak, jako prostitutka od milující a milované ženy. Míra její stupidity je asi nejzřejmější v televizních seriálech s prefabrikovaným smíchem, ale tam pokleslá „zábava“ bohužel nekončí.

Dobře si všimněte, jak je i politický život pomalu pohlcován tímto pojetím zábavy: podívejte se občas na televizní debaty, kde politici vystupují jako baviči a vyvolávají pošetilé zdání, že ten, vtipněji odpoví vtipněji, kdo předloží peprnější bonmoty a více zesměšní druhého, bude také schopen řešit problémy veřejného života lépe než ten druhý. Vám, kteří se věnujete vědě a dosáhnete buď významného objevu, nebo dojdete veřejného ocenění, zas hrozí, že budete na dvě minuty postaveni před kameru se strašlivým zadáním: mohl byste divákům velmi stručně, ale hlavně zábavně, shrnout výsledky své celoživotní práce?

Ani náboženství nezůstává pozadu: kdo jste byli ve Spojených státech, mohli jste si na různých kanálech bohatě užít kazatelů v náboženských televarieté a na různých uzdravovacích show na stadionech a evangelizačních pochodech můžete zažít tolik zbožných klauniád, že se budete v duchu omlouvat všem, kdo při slově náboženství sahají po revolveru. Mluvím-li o radosti jako o duchovní kvalitě, opravdu nemám na mysli křečovité úsměvy a vytřeštěné oči náboženských sektářů a fanatiků, kteří vám drtí ruku v dlani a ujišťují vás: „Raduj se, bratře, jsi spasen – aleluja!“ Tváří tvář těmto projevům náboženství jsem vždy zdrcen studem a propadám hluboké depresi.

Pravá radost je vždy spojena s vnitřní svobodou. K radosti patří schopnost jistého duchovního nadhledu, odstupu – svobody od mnohých věcí; ano, i včetně mnoha vnějšností v náboženském životě. K duchovní radosti se často druží i jistá ironie vůči těm hodnotám tohoto světa, které si chtějí nárokovat přílišnou důležitost – k modlám. Modla je všechno to, co chce, abychom to brali vážněji, než si to zaslouží. V Bibli je psáno, že Bůh se modlám a modlářství směje: vždy, když vidím nějaký projev lidské pýchy či pozlátko falešné aury, tak si představuji, jak se nebesy rozléhá svobodný chechot Boží nad všemi těmito věcmi. Mnohokrát mi to velmi pomohlo – nejen za minulého režimu a jeho přehlídek moci.

Proměněná bolest
Skutečná radost není nikdy „prvoplánová“. Nepleťme si ji s „optimismem“, tréninky v „pozitivním myšlení “ či se snahami o „keep smilling“ za všech okolností. Život není jen „bílý dům s vyhlídkou do zahrady“, má svou tragickou a bolestnou stránku, které se málokomu podaří trvale vyhnout a kterou bychom si rozhodně neměli zastírat – a to ani zbožnými frázemi. Ta prvoplánová a poněkud naivní radost, která ještě nezná sféru lidské tragiky, to ještě není ta radost, která osvobozuje lidské srdce. Nejhlubší duchovní radost je ta, která prošla onou sférou tragična, patrem bolesti. Ano, „dokonalá radost“ pochází z proměněné bolesti.

Mnozí patrně znáte půvabný anekdotický příběh z Kvítků svatého Františka:

Bratr Lev se ptá Františka, co je „dokonalé veselí“, dokonalá radost. František odpovídá: „Kdybych obrátil svým kázáním všechny pohany – to ještě není dokonalá radost.“ Bratr Lev naléhá: „Tak nám přece řekni, bratře Františku, co tedy je ta dokonalá radost.“ A on zas povídá: „Kdybych všechny nemocné uzdravil, sultána obrátil, mrtvé křísil – tak ani to ještě není dokonalá radost.“ A tak to pokračuje dál. Bratr Lev z něj ale nakonec odpověď vymámí: „Pro smilování Boží, Františku, řekni nám konečně, co tedy je dokonalá radost!“ Františkovou odpovědí není „definice“, je to opět příběh: „Bratře Lve, ovečko Boží, když se vracíme do našeho kláštera a je krutá zima, jsme silně promrzlí a těšíme se domů do tepla, klepeme na dveře – bratr vrátný volá: ‚Kdopak je tam?‘ Ozýváme se: ‚My jsme to, bratříčci, vracíme se domů.‘ On na to: ‚Ne, vy jste taškáři, já vás neznám.‘ A my zase: ‚My jsme bratříčci, mrzneme, už nás pusť dovnitř!‘ Když nás po dlouhém klepání nepustí dovnitř, nýbrž vyjde ven a holí nás seřeže a hodí nás do sněhu – a my to všechno pro našeho Pána se svobodnou myslí přijmeme, tak tohle, bratře, to je dokonalá radost!“

Jistě, člověku se mohou stát ještě mnohem horší věci, ale myslím, že příběh (a ten trochu černý humor svatého Františka) dobře vystihuje zkušenost, že dokonalá radost znamená umět přijmout i to, co se nám nelíbí a nehodí, co jsme si nenaplánovali, co je těžké a drsné. Přijmout to nikoliv „se skřípajícími zuby“, ne s myšlenkou na odplatu, ani ufňukaně, ani s blazeovaným klidem stoického mudrce – nýbrž přijmout to vše s velkorysým, svobodným a radostným ANO vůči celku skutečnosti. Koneckonců toto přisvědčení životu je podstatný tvar naší víry: jsme ho schopni jen tehdy, když opravdu věříme, že život není absurdním sledem náhod – i když se nám tak (a i hůře) může v určitých chvílích jevit – nýbrž že je vposledku nesen smyslem, jemuž říkáme Bůh.

Dojít k tomuto „přisvědčení“ zpravidla bývá – přes všechno naše „přesvědčení“ – dlouhá cesta duchovního zrání. Avšak chtěl bych zároveň připomenout pozoruhodnou duchovní zkušenost, kterou možná už někteří z vás prožili. Někdy se právě uprostřed těžkostí a utrpení v člověku náhle a nečekaně probudí nový pramen síly, objeví se osvobozující paprsek naděje. Někdy se právě na samém dně bolesti objeví osvobozující síla, jiskřička ve tmách, která však způsobí, že se už necítíme opuštění a ztracení.

Apoštol Pavel vidí jako hlavní zdroj radosti to, že Pán je blízko. Jeho posluchači tomu zřejmě rozuměli tak, že končí tento svět plný trápení a Pán již klepe na dveře. Čas od času, zejména při střídání staletí a milénií, ta horečka očekávání blízkého konce tam či onde, v té či oné podobě, znovu propuká. Ale nemusí to být jediný výklad Pavlových slov.

Pán je blízko – někdy tam, kde bychom ho vůbec nečekali. Tam, kde všechny lidské možnosti selhaly, tehdy, kdy už z naší obyčejné lidské síly nemůžeme dál, si najednou uvědomíme, že nejsme ještě ztraceni. To radostné překvapení, že tam, na konci lidských možností, nepadneme do prázdnoty, nýbrž do Boží náruče a odtud se můžeme podívat na celou naši životní situaci znovu a úplně jinak – to je možná ten okamžik skutečné „františkánské“ radosti. Znovu opakuji: Není větší a hlubší radosti než proměněná bolest.

Připravujeme se na sváteční dny, v nichž si každoročně připomínáme, že v odlehlém, zapomenutém koutě světa, za okolností zdaleka ne lehkých a optimistických, v zimní noci, v páchnoucím chlévě, daleko od teplých hostinců a útulných lidských příbytků, se narodil ten, který přinesl lidstvu skutečně radostnou zvěst.

Kéž nám tato nadcházející sváteční doba a tato zvěst pomůže unést a proměnit i naše životní tíže a obtíže, smutky i úzkosti. O adventu a Vánocích si můžeme představit vlastní život jako cestu, kdy už jdeme za hvězdou, ale ještě jsme uprostřed té temné a chladné noci; ještě jsme na cestě, ještě nás mnohé věci svírají, dosud jsme mezi oním: „ještě ne“ a „již ano“. A právě do této doby zaznívá dnes pozvání k radosti: Radujte se všichni v Pánu! Pán je blízko! Napřimte se a zvedněte hlavy! Neoslyšme tento hlas.

Amen.

Tomáš Halík PROBOHA!