Co je a co není štěstí II.

2. Paradox štěstí: Nepříjemného je třeba
Přílišné zaměření na pozitivní emoce a vyhýbání se negativním prožitkům může štěstí bránit. Někdo se domnívá, že pokud není v našich silách dosáhnout kontinuálního radostného pocitu, pak cestou ke štěstí by měla být alespoň co největší míra nebo četnost pozitivních emocí. Pokud to nejde pořád, pak alespoň co nejčastěji. A co nejméně prožívat emoce negativní… Ale i toto chápání je příliš povrchní.
Jedna z významných psychologických teorií štěstí, kterou zformuloval americký psycholog Martin Seligman, říká, že abychom se přiblížili k hlubšímu štěstí, musí náš život obsáhnout tři dimenze:
• život příjemný
• život dobrý
• a život smysluplný.
O příjemném už byla řeč. Ano, musíme hledat hodnotné, pozitivní a příjemné, a vyhýbat se zbytečnému nepříjemnému. Problém však je, že abychom mohli žít další dvě základní součásti šťastného života, tedy život dobrý a smysluplný, musíme velmi často projevit schopnost a ochotu nebýt šťastní, radostní a cítit se fajn.
Život dobrý znamená kultivaci vlastních silných stránek a charakterových vlastností. Zahrnuje osobní rozvoj, který vede k naší větší schopnosti: více a kvalitněji tvořit a pracovat, lépe a spokojeněji žít, umět navazovat a udržovat hodnotné vztahy. A tato kultivace bývá obtížná: velmi často se musíme omezit, dát přednost nepříjemnému před příjemným, zůstat doma a učit se cizí jazyk namísto dalšího posezení s přáteli v hospodě Na Růžku a podobně. Život dobrý je něco, co nás k pocitu štěstí přivede až postupně. Co není hned. A tato schopnost odložit naše krátkodobého potěšení pro uspokojení dlouhodobějších, vyšších a důležitějších hodnot je pro dosažení šťastného života enormně důležitá. Toto odložení ale není nikdy cool a happy. Právě naopak.
Život smysluplný znamená život pro někoho a s někým. Znamená zaměřovat se nejen na sebe a své emoce (což je podstata života příjemného), ale na svou práci, své dílo, výsledek něčeho, co přináším světu, na prospěšné pobývání s druhými lidmi, pomoc druhým lidem či třeba výchovu dětí. Je to ochota být otevřený i tomu, co nás přesahuje a co se nedá vtěsnat do jednoduchých škatulek našeho racionálního plánování.
Abychom mohli být úspěšní v jakékoli z těchto oblastí, pak musíme umět velmi často poodstoupit ze svého pocitu pohody a vstoupit do obtížného, stresujícího, nepředvídatelného, úzkostného. Je to právě naše ochota vstupovat do nesnadných aktivit, nepředvídatelných úkolů, nezábavných činností, do pocitu nevím, co bude dál nebo do nepříjemných rozhovorů a vydržet v nich, co ve svém výsledku předurčuje pravděpodobnost našich pracovních úspěchů, vztahů s druhými a obecně zdaru v našem životě.
Pokud odložíme kosu v prvním momentě, kdy se nám nechce, nikdy neposekáme pole. Pokud se neumíme (obtížně) omluvit, (těžce) potlačit svůj názor nebo potřebu, (nelehce) dát prostor druhému i přes vnitřní výhrady nebo se naopak nedokážeme (nepříjemně) postavit na odpor, nikdy nemůžeme očekávat, že vybudujeme hodnotné vztahy s druhými. Abychom jednali eticky, abychom zůstali rovní a mohli se na sebe v klidu podívat do zrcadla (což je jedna ze zásadních podmínek šťastného života), musíme být schopni mnohé příjemné odmítnout. Abychom byli dobrými lidmi s dobrými vztahy k druhým (což je další podmínka štěstí), musíme umět dát přednost dobrému (a často obtížnému) před příjemným.
Paradoxem skutečného štěstí tedy je, že abychom jej byli schopni dosáhnout, musíme být ochotni opustit svůj momentální příjemný pocit a fajn emoci.
Dalším zásadním problémem v porozumění štěstí je to, že je mnozí chápou jako svou privátní záležitost, o které si mohou jakkoli rozhodovat. Nemůžeme si ale myslet: „Pouze já definuji, co je pro mě štěstí, a proto každá definice bude dobrá definice, protože má.“ To je dětinské a omezené. Takových nešťastných vojevůdců vlastního štěstí jsou nakonec plné ordinace psychiatrů. Štěstí není to, co si o něm myslím, podobně jako láska není to, jak ji zrovna dneska definuji. Jsou to postoje a zkušenosti, které nesouvisejí pouze se mnou, ale také s druhými lidmi a lidskou společností, a především s naší biologickou a psychologickou podstatou, která se vyvíjela tisíce let a kterou nezměníme „protože jsme se právě rozhodli, že toto bude štěstí“. Naše duše je – bohudík – daleko složitější.

Epidemie ztráty smyslu a pocit životní plochosti
Jak časté jsou stesky mnoha klientů, když si u psychologů a psychiatrů stěžují:
• V práci jsem dosáhl postavení, mám peníze, spoustu potěšení… a přesto nejsem šťastný.
• Nemám si vlastně na co stěžovat, mám byt, ženu, dobré peníze, spoustu zábavy… a přesto mám čím dál víc pocit plytkosti a nenaplnění.
Společnou odpovědí by mohlo být: Ano, pokoušeli jste se jít za štěstím, ale místo skutečného štěstí jste se zaměřili na realizaci své představy o tom, jak štěstí najít. Vaše vnitřní teorie štěstí definovala jako štěstí konzumní, štěstí výdělku, štěstí sociálního srovnávání mám víc nebo pocitu jsem lepší/bohatší/krásnější než má sousedka.
To je štěstí, o kterém si myslíme, že nastane, když dosáhneme toho nebo onoho. To je zásadní omyl nepřeberné new age a pop psychologické literatury: Namlouvá vám, že štěstí je problémem správné techniky, několika kroků, že jeho nalezení je systematický a technický proces, který lze snadno naplánovat a uskutečnit. Dosáhnout dalšího stupně zasvěcení, zaplatit další kurz. Cesta k hlubokému štěstí však vede úplně jinudy.
Pocit existenciální prázdnoty či plochosti života je novou epidemií naší konzumní kultury. I přes reálnou skvělou úroveň ekonomických, sociálních a zdravotnických podmínek, které máme ve srovnání se zeměmi třetího světa, nedokážeme zažívat hlubší radost ze života. Trpíme depresí a apatií smyslu. Nikdo u nás nezemře hlady, každému je poskytnuta lékařská péče – to je komfort, o kterém si ještě před několika generacemi naši předkové mysleli, že již on samotný je zárukou štěstí. Znamená to tedy, že jsme rozmazlení? Že nedokážeme docenit výdobytky naší společnosti?
Ne nutně. Hladový člověk se potřebuje najíst a krvácející potřebuje zastavit krev. To ale ještě neznamená, že jídlo nebo obvaz jsou hlavním zdrojem lidského štěstí. Uspokojili jsme naše základní potřeby bezpečí. A zjistili jsme, že nejsou hlavními zdroji štěstí. Že jsou důležité, ale nikoli dostačující. Že potřebujeme něco více. Odmítám teorii, že kdybychom nebyli zhýčkaní a občas se podívali do Afriky, cítili bychom se po návratu šťastně.
To není hluboké štěstí. To je jen primitivní pocit jsem na tom lépe; záblesk měl jsem štěstí, když za vámi srazí auto na přechodu člověka, nebo když slyšíte někoho povídat o jeho obtížném dětství. Kdyby nám to mělo stačit ke skutečnému štěstí, bylo by to smutné. Sociální srovnávání a uspokojení základních potřeb je jistě pro lidskou psychiku důležité. Je ale stejně důležité i pro zvířata. A my jsme přece jen lidé.
V této existenciální prázdnotě, vyčerpanosti z hodování a pocitu plochosti je přesto obsažena jedna důležitá a užitečná zkušenost: Učí (ty, kteří dokážou poslouchat), kudy cesta nevede. A je to právě pocit zklamání vlastním životem a neschopnost nalézt hlubší radost, co nás probouzí a motivuje nás hledat něco jiného, zkoušet něco jinak. Jen blázen se domnívá, že když bude dělat věci pořád stejně, přijdou z ničeho nic odlišné výsledky.

- pokračování příště

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz