Co je a co není štěstí III.

3. Štěstí je naučená schopnost
Štěstí tedy není jen emoce. Jeho součástí je emoce (a pozitivní prožitky jsou důležitou součástí šťastného života), ale je také něčím více. Je životním postojem. Je výsledkem našich rozhodnutí – celoživotních i každodenních. Je důsledkem naší ochoty (a míry poznání), se kterou se vyhýbáme některým patologickým, škodlivým a nebezpečným stavům duše a se kterou naopak kultivujeme schopnosti a oblasti, které nás ke skutečnému štěstí (tedy životu příjemnému, dobrému a smysluplnému) přibližují.
O těchto oblastech a nebezpečných stavech duše bude náš seriál dále pojednávat. Štěstí je totiž naučená schopnost: rozhodovat se, poznat, do čeho vstupuji a co hrozí, vybrat si takovou volbu chování či prožívání, která je vhodná. Úzce souvisí s kontrolou našich myšlenek, se sebekázní, s aktivním postojem k sobě samému: nikoli cítit se jako oběť, ale jako aktivní (spolu)tvůrce svých myšlenek, impulzů a nápadů. Je to něco, co můžeme vytvářet, co můžeme rozvíjet, co se můžeme učit. Štěstí není osud, vložený nám do kolébky magickými sudičkami. Není to náhoda nebo výhra ve sportce. Není to naše naštvané či radostné hodnocení toho, co nám život dal (a vzal). Je to výsledek našich rozhodnutí, naší (sebe)kultivace, našeho postoje k sobě samému a k tomu, čemu ve svém životě dáváme dlouhodobě přednost: co volíme, a co se budeme snažit minimalizovat.
Pokud v našem receptu na chléb životní spokojenosti, o kterém jsme hovořili výše, tedy voda znamená cítit se dobře, pak mouka a sůl je vědět, co je dobré, a dělat, co je dobré. To nejsou znalosti a dovednosti, se kterými se rodíme, ale které se učíme.

Kudy nejít
Jednou z důležitých cest, jak nalézt hlubší osobní štěstí, naplnění a smysl, je nedělat věci, které hlubšímu štěstí, naplnění a smyslu brání. Zdraví nemůžeme nabýt, pokud se nevyléčíme z nemoci. Štěstí nemůžeme najít, pokud neodstraníme příčiny našeho ne štěstí. Pojmem ne štěstí zde přitom máme na mysli nikoli katastrofické události či smůlu, ale absenci štěstí: existenci překážek nebo stavů, které štěstí vylučují.
Lidstvo během tisíce let svého vývoje zkoumalo tyto podmínky, překážky a cesty ke štěstí. Zkušenost stovek generací lidí, kteří v nepředvídatelném a věčně proměnlivém světě hledali, ztráceli a znovu nacházeli štěstí a radost, se postupně kondenzovala do několika oblastí a varování před překážkami, které se na cestě ke štěstí pravidelně vyskytují.

Překážky a negativní stavy duše
Tyto oblasti byly v naší západní anticko křesťanské tradici postupně nazvány ctnostmi a hříchy. Bohužel však nános dějin, povrchní chápání uvedených pojmů a v našem případě i typický český antiklerikalismus nám už při vyslovení těchto slov jejich chápání velmi ztěžuje. Tato slova jsou často obtěžkána specifickou osobní (dez)interpretací, mnohými lidmi jsou chápána dokonce výhradně jako pojmy náboženské. To je velmi omezené porozumění.
Upozornění na základní oblasti správného chování či správných rozhodnutí, které vedou ke šťastnému životu, a vyhnutí se překážkám, které na této cestě hrozí a které vedou k ne štěstí, je vlastní všem vyspělým kulturám a duchovním tradicím (východním i západním). Najdeme je v antické filozofii, budhismu, hinduismu, islámu i křesťanství. A překvapivě – odpovědi těchto tradic napříč kulturami jsou velmi podobné. Právě pro zkreslené chápání výrazů ctnost, neřest či hřích se jim v tomto článku budeme spíše vyhýbat – ale nebudeme zapomínat, že se jedná právě o ně.
Přidržíme se přitom nám nejbližší (a právě proto také nejčastěji nesprávně chápané) západní anticko křesťanské tradice, která učení o nebezpečných stavech duše a předpokladech štěstí pozoruhodně rozvíjí více než dvě tisíciletí. Na zásadní koncepce ctností a dobrého života především Platona, Aristotela a římských stoiků navázali tzv. pouštní otcové – první křesťané, kteří žili poustevnickým životem a ve své samotě meditovali nad podmínkami dobra a zla ve světě a nad způsoby dobrého života. Právě oni upravili a rozšířili antickou koncepci zásad šťastného života. Později byly jejich postřehy rozpracovány mnišskou tradicí, která se samozřejmě o způsoby vedení dobrého života velmi zajímala, stejně jako významnými středověkými i novověkými filozofy.
My se přitom přidržíme tradičního vymezení sedmi (původně osmi) překážek a negativních stavů duše (a s nimi souvisejících zásad pro dobrý život). Ty jsou v naší západní tradici nejznámější a překvapivě se blíží podobným zásadám jiných kultur (např. budhistických ctností či zásad jámy nijámy v hinduistických školách jógy). V každém dílu našeho seriálu se budeme věnovat jedné z nich.
Nebudeme přitom zapomínat na to nejdůležitější – kultivace těchto psychologických schopností a boj s psychologickými překážkami a negativními stavy nemá účel sám v sobě. Není jakýmsi tréninkem vůle, sebeodříkání nebo dokonce sebetrýznění, ale právě naopak: je důležitou cestou k výše zmíněnému odstranění příčin ne štěstí a zásadní podmínkou pro nalezení hlubší radosti a životního naplnění.
Není to cesta jen pro výjimečné, pro filozofy nebo askety. Je otevřená pro každého z nás. Její hlavní podmínkou je ochota a odvaha: podívat se na sebe upřímně, být otevřený možnosti změnit svůj názor a vidět věci jinak, učit se ze zkušeností, snažit se chápat hlubší roviny osobních i mezilidských situací a světa okolo sebe – a nepovažovat se za měřítko všeho okolo. Není to nová móda ani předražený návod na změnu vašeho života. Je to cesta ověřená tisíciletími. Je na ni zván kdokoli, kdo se nebojí vykročit…

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz