Dětství bez lásky, plné manipulací: Narcistní matka poznamená život na léta dopředu

Jaké to je vyrůstat s matkou, která trpí narcismem? Se svým příběhem se svěřila žena ze Slovenska. Z důvodů ochrany jejího soukromí jí budeme nazývat „M.“ (redakce její totožnost zná). „Bylo to dětství bez lásky, plné manipulace a trestání,“ říká.

Jak byste popsala, jaké to je vyrůstat s matkou, která trpí narcismem?

Jedním slovem – příšerné. Musela jsem deset let hrát na příčnou flétnu, i když mě to nebavilo. Nemohla jsem mít žádné kamarády. Izolovala nás jako rodinu. Byla jsem pro ni zlá, neposlušná dcera. Jako dítě jsem to ale nevnímala tak, že je máma ta špatná. Myslela jsem si, že to tak chodí i v jiných rodinách. Kladla na mě velké nároky, kterým jsem nedokázala dostát.

Myslíte, co se týče školního prospěchu?

Ano. Ve škole jsem byla trojkařka, a to i přesto, že jsem se hodně učila. Špatnou známku jsem dostala vždycky kvůli stresu. Prostě jsem zpanikařila, nebo jsem mluvila o úplně jiné látce, než bylo zadání. Hodně mě také ponižovala, jak jen mohla. Často mě trestala tím, že se mnou nemluvila, ale našla si i jiné způsoby.

Vzpomínám, že když měla vztek, hodila mi barbíny do ohně. Měla jsem jich osm a žádná z nich nezůstala v pořádku. Přišly o ruce, nohy, vlasy… Prostě ohořely. Bylo mi to hrozně moc líto. Také všechno, co jsem udělala, pro ni bylo zklamáním. Matka byla vždycky středobodem pozornosti v celé rodině a také velký hypochondr.

Nevěděla jsem, jak zpracovat tu nesnesitelnou emocionální bolest, a tak jsem se ji pokusila přetavit na fyzickou. Řezala jsem se do nohy a do jedné z nich se mi dostal hnis. Až to mě dohnalo k tomu, abych s tím přestala.

Jak se to projevovalo?

Každý rok si myslela, že umírá na nějaký nový typ rakoviny, která ještě nebyla objevena, ale ona jí prý zaručeně trpěla. Dobrovolně podstupovala kdejaké vyšetření, například kolonoskopii, která není příliš příjemná. U zubaře si nechala vytrhnout najednou šest zubů kvůli nesnesitelné bolesti, a to i přesto, že všechny testy vyšly v pořádku. Všude chodila pozdě, i na události, jako jsou rodinné oslavy, společné obědy a podobné akce. Milovala pocit, že na ni lidé čekají a že dort se nerozkrojí bez ní. Kamkoliv přišla, byla tou nejdůležitější, nejmoudřejší a nejzkušenější.

Zažívala jste z matčiny strany manipulaci?

Citové vydírání používala neustále. Když byla jakákoliv hádka, mohla jsem za ni já. Získala jsem pocit, že se mnou něco není v pořádku a že asi opravdu nejsem dobrá dcera. Jakmile jsem s ní v něčem nesouhlasila, hned musela na pohotovost a vyvolat ve mně pocit viny, že je to moje chyba. Hodně to zahýbalo s mým sebevědomím, se kterým mám problémy dodnes.

Jak jste na tom byla s psychickým zdravím?

Před dvaceti lety se příliš nevědělo, co to narcistická porucha osobnosti je a jak pracovat s oběťmi. Nevěděla jsem, jak zpracovat tu nesnesitelnou emocionální bolest, a tak jsem se ji pokusila přetavit na fyzickou. Řezala jsem se do nohy a do jedné z nich se mi dostal hnis. Až to mě dohnalo k tomu, abych s tím přestala. Opravdu jsem si nechtěla ubližovat kvůli ní. Nestálo mi to za to.

Kdy jste se začala zamýšlet nad tím, že chování vaší matky není v pořádku?

Zlom přišel někdy kolem mých čtrnácti let. Domů jsem přinesla trojku z matematiky. Máma mi na to řekla, že jsem duševně chorá kurva, která se narodila, aby jí zničila život. Později, když už jsem studovala vysokou školu, jsem jí při jedné hádce řekla, že chci odejít z domu a že budu bydlet se svým tehdejším přítelem. Odpověděla mi, že až budu mít diplom, tak ať jdu. Ve chvíli, kdy jsem ho dostala, jsem se odstěhovala. Udělala jsem to pro svůj vlastní klid, i když její pokusy o psychický teror pokračovaly dál.

Můj otec je asi největší obětí mé matky. Žije s ní čtyřicet let. Kdysi měl svůj názor, už ho nemá a ani mít nemůže. Všechno musí konzultovat s ní.

Máte o šestnáct let staršího bratra. Jak se chovala k němu?

Odstěhoval se z domu, když mi byly čtyři roky, takže jsem byla v podstatě vychovávaná jako jedináček. Vždycky jsem ale měla pocit, že brácha je na piedestalu, kam ho dosadila matka. I když dělal chyby a průsery, měla jsem pocit, že se mu věnuje více pozornosti. Matka mi dávala najevo, že kdyby se mnou neotěhotněla, tak by měl bratr určitě lehčí život.

Ovlivnilo to nějak váš vztah s bratrem?

Myslela jsem si, že s bráchou ani žádný vztah nemáme. Až nedávno mi došlo, že je to jinak. Předtím jsme spolu mluvili hlavně na rodinných oslavách a obědech. Nikdy se nestalo, že bychom spolu byli o samotě. Začali jsme se ale scházet bez matky a já zjistila, že se máme rádi a máme mnoho společných témat. Ona totiž vždycky tvrdila, že si kvůli věkovému rozdílu nemáme co říct. Vždycky jsem slyšela jen její verzi příběhu. S bráchou si teď tedy hodně povídáme o tom, jaké to bylo vyrůstat s někým takovým.

Jakou roli hrál otec?

Rozmýšlím, jak ho nazvat. Při veškeré úctě a lásce, kterou k němu cítím, mě bohužel nenapadají jiná slova jako slaboch a oběť. Je asi největší obětí mé matky. Žije s ní čtyřicet let. Kdysi měl svůj názor, už ho nemá a ani mít nemůže. Všechno musí konzultovat s ní.

Jak jste na tom psychicky teď? Přemýšlela jste nad terapií?

Přibližně před rokem jsem měla tendenci s ní začít. Dokonce jsem byla na dvou sezeních. Chtěla jsem zjistit, jestli bych mohla s matkou komunikovat tak, aby mě to tolik nezraňovalo. Terapeutka ale neměla zkušenosti s narcistní poruchou osobnosti. Rychle jsem tedy pochopila, že si musím pomoct sama. A teď mám pocit, že to zvládám, i když možná za rok, dva zjistím, že opravdu potřebuju pomoc.

Hodně rodičů, kteří vyrůstali v narcistní rodině, řeší, jak vychovávat své děti, aby na ně nepřenášeli škodlivé vzorce, které si mohou nést z domova. Jak k výchově syna přistupujete vy?

Věděla jsem, že se svým synem rozhodně nechci mít vztah, který se mnou má moje matka. Takže se snažím vyvarovat všemu, čeho se na mně dopouštěla – manipulaci, citovému vydírání, prostě všem těm hrozným věcem, které jsem si musela zažít. Ptala jsem se i svého partnera, jestli nemá dojem, že se k synovi chovám nějak špatně, protože se může stát, že já si toho nejsem vědomá. Řekl mi, že ne.

Se synem a jeho otcem jsme si společně sedli a vysvětlili mu, že babička není úplně zdravá, že má nějaké problémy, a proto vnímá věci jinak. A i když zatím neumí pojmenovat manipulaci nebo citové vydírání, tak cítí, že tam něco není v pořádku.

Myslíte, že názor partnera stačí? I on si může nést určité nefunkční vzorce z dětství. A tak se může stát, že to nepostřehne...

Mám pocit, že ho vychováváme úplně jinak. Máme jiné priority i životní hodnoty. Doma se snažíme o demokracii, protože s matkou byl jen teror. Její názor byl ten nejlepší. Já se syna ptám od malička, co si o věcech myslí a jak mu to vyhovuje. Má možnost rozhodnout o tom, co budeme dělat přes den. Samozřejmě i demokratická výchova má své hranice. Ale vždy má možnost vyjádřit svůj názor. A dávám mu dostatek pozornosti.

To je pro výchovu zásadní, aby byl rodič přítomen a zajímal se...

Ano, třeba když začne mluvit o Minecraftu (jedna z nejoblíbenějších videoher na světě, pozn. red). Mě to sice nezajímá, ale vyslechnu ho a nechám, ať mi ukáže, co chce. Najdu si na to čas. Když se chce takhle pochlubit babičce, tak mu řekne, že ji to vůbec nezajímá. Víc je zaujatá tím, jestli si čistí dobře zuby a jestli dobře jí.

Vaše matka se tedy se synem vídá?

Nakonec jsme se dohodly, že nejlepší bude, když se bude se synem vídat pouze za mé přítomnosti.

Respektuje to?

Má s tím velký problém a absolutně nechápe proč. Nechce si přiznat, že by chyba mohla být na její straně. Já sama jsem se jí pak přestala svěřovat s tím, co v životě prožívám. Ona je přesvědčená o tom, že je problém ve mně, když s ní nechci mluvit. Rozhlašuje všude možně třeba to, že jsem alkoholička… Každopádně, pokud rodiče chtějí vidět vnuka, nemají jinou možnost, než moje pravidla akceptovat.

Jak takové návštěvy probíhají?

Příliš s nimi nekomunikuji, pokud to není nezbytné. Když se mě na něco zeptají, tak slušně odpovím. Připadám si tam jako bodyguard, protože jakmile rodiče řeknou synovi něco nevhodného, zasáhnu do toho a situaci usměrním.

Například, když jim můj syn vypráví, co bylo ve škole, matka ho přeruší a ptá se ho, jestli si dobře čistí zuby, a aby jí je ukázal. Do toho vstoupím já a povím jí, že není žádný kůň na koňském trhu, aby někomu ukazoval své zuby. Hrozně jí to vadí. Zvyšuje hlas, dál komunikuje se synem a mě ignoruje.

Jak na to reaguje syn?

Naštěstí jí na to odpoví: ale babi, já přece nejsem žádný kůň! Také jsme si se synem a jeho otcem společně sedli a vysvětlili mu, že babička není úplně zdravá, že má nějaké problémy, a proto vnímá věci jinak. A i když zatím neumí pojmenovat manipulaci nebo citové vydírání, tak cítí, že tam něco není v pořádku.

Nepřemýšlela jste o tom, že se s matkou nebudete vídat vůbec?

Myslím si, že do určité míry má syn moje rodiče rád a oni jeho taky. Takže nemám důvod ho o ten vztah připravit, dokud nějak funguje. A já už si to tolik neberu. Se svým současným partnerem jsem pět let a ten vztah je odměnou za všechno to ošklivé, co jsem si prožila. Je mi oporou, každý den se díky němu učím, co to znamená, když vás někdo bezpodmínečně miluje. Bez výhrad. Prostě jen proto, že jste.

Klára Kučerová Flowee