Dílo zaujatých manažerů a vzorová privatizace

Na počátku 90. let, krátce po začátku transformace ze státního podniku Masný průmysl Praha, činily roční tržby Kosteleckých uzenin asi tři sta milionů československých korun. Podnik byl zanedbaný a nebylo jisté, zda nezkrachuje, tak jako podstatná část obdobných firem v té době. Zlikvidovat ho zamýšlelo i předlistopadové komunistické vedení tehdejšího Jihomoravského kraje.
Na vrcholu slávy – v době v úvodu zmíněného otevírání nové masny – dosahovaly obraty Kosteleckých uzenin čtyř miliard korun. Vybudovat takový podnik nebylo jednoduché a Jan Boček s kolegy při tom prokázali mimořádné schopnosti, hluboký vztah k řemeslu, důraz na kvalitu, odvahu, nápaditost a velké sociální cítění.
Vše začalo už způsobem privatizace, protože Boček se rozhodl jít proti šablonám kuponové metody. Nevytvořil podnik patřící managementu, případně akcionářské struktuře investorů, ale svým zaměstnancům. Ideologicky stanovená pravidla takovou věc znemožňovala, ale Boček je obešel. Založil družstvo 150 řezníků, jež vlastnilo akciovou společnost, která firmu formálně provozovala.
Družstevníci se za to odvděčovali nevídanými výkony i loajalitou. Pracovat tenkrát v Kosteleckých uzeninách, to bylo podle pamětníků „něco“. Tamní řezníci byli na své povolání hrdí, a to nejen proto, že si mohli slušně vydělat. „Vyndat kosti z deseti býků za směnu, takový řezník si vydělal i padesát tisíc. Jeho mzda se odvíjela od toho, kolik udělal kil,“ vypráví Boček.
Byla to zkrátka firma svých zaměstnanců, kteří pracovali na svém, nikoliv jen jako něčí najatá pracovní síla. „Když někdo například rozbil dveře od chladírny, které stály asi padesát tisíc, sám se přihlásil, že uhradí škodu. Ostatní by si na něj došlápli. Nemusel jsem si ty lidi hlídat sám,“ povídá Boček. Podnik svou hrdost stavěl na schopnostech svých pracovníků a kvalitě produkce. Věhlas Kosteleckých uzenin se rychle šířil.
Lidé v kraji dodnes až romanticky vzpomínají, jak bývalo v Kostelci dobře. „Zaměstnanci dostávali před Vánoci bohaté výslužky, aby nemuseli sami chodit tolik nakupovat – tou dobou totiž u nás bylo vždycky nejvíc práce,“ vzpomíná Jan Boček. Jeho tehdejší obchodní partner, majitel bohdalovského rybářství Jiří Růžička, žertem vzpomíná, že v Kostelci tenkrát panoval „masný komunismus“: „Každý, kdo tam pracoval, měl masa, kolik chtěl.“
Kritici zpackané české kuponové metody privatizace – mezi nimi i Miloš Zeman ještě coby předseda opoziční ČSSD – uvádějí Kostelecké uzeniny jako vzorový příklad jiné, lepší cesty, kterou se transformace ekonomiky na počátku devadesátých let mohla ubírat. K tomu by ovšem bylo zapotřebí vytvořit i regulační a legislativní rámce, jež by podobný typ podniků ochránily. Právě na jejich absenci Kostelecké uzeniny doplatily.
Stejně jako celá řada jiných firem i Kostelecké uzeniny byly navázány na Investiční a poštovní banku (IPB), kde měly zřízený jak svůj provozní úvěr, tak úvěr investiční, za nějž v letech 2002 až 2004 zbudovaly zmíněnou novou masnou výrobu. Nebylo na tom nic divného, na IPB tehdy závisela zhruba třetina českého průmyslu.
Po pádu IPB byly ovšem Kostelecké uzeniny najednou zranitelné. Okolnosti krachu této banky v roce 2011 v obsáhlé analýze důkladně popsal současný ministr průmyslu Jan Mládek, který dané období strávil v křesle prvního náměstka ministra financí.
Československá obchodní banka (ČSOB), která kolabující a bývalým managementem i japonskou finanční skupinou Nomura tunelovanou banku převzala, neměla zájem spolupráci s Kosteleckými uzeninami dále rozvíjet.
Masokombinát nutně potřeboval provozní kapitál. Stejně jako jiné firmy v zemědělství či potravinářství se potýkal s tím, že doba mezi provozními výdaji a příjmy z nich je velmi dlouhá. A tak jako jiné firmy v oboru v devadesátých letech, ani Kostelecké uzeniny neměly žádné velké kapitálové rezervy. Pádem IPB se přes noc dostaly do vážných problémů.