Druhé město

Sedíme v autě na parkovišti naproti drůbežárnám. Čekáme na stří¬dání směn, abychom zkusili pohovořit s někým ze zahraničních dělníků. Před fabrikou stojí osobní auta a kola zaměstnanců. A taky jedna moderní naleštěná dodávka s mladým, vyfešákova¬ným řidičem za volantem. Z vrátnice začínají odcházet hloučky lidí. Několik z nich, od pohledu Balkánců, nasedne do dodávky a ta se rozjede.
Vyrážíme za ní. Zavede nás do centra osm kilometrů vzdále¬ného Protivína. Skupina dělníků vysedne a jde do neutěšeně vy¬hlížejícího hotelu Blanice, který evidentně pamatuje lepší časy a jehož většina dnes slouží jako ubytovna. V přízemí se nachází herna, na dvorku stojí moderní černé Audi – symbol zdejší agen¬turní „mafie“. Vietnamka za barem, který slouží též jako recepce, nám ochotně zapůjčí klíče od hotelového pokoje, když jí řekneme, že bychom si jej rádi prohlédli. Po chodbách čpících dezinfekcí se pohybují ošuntělí lidé; z očí jim kouká odevzdání a sedřenost.
Přímo ve Vodňanech jsme během pouhých dvou návštěv obje¬vili šest různých dělnických ubytoven, další má vzniknout z bý¬valého sídla policie. Město budovu, jak nám potvrdil starosta, prodalo drůbežárnám. Většina ubytoven je ale soukromých, není tak prakticky žádná šance se o nich cokoliv dozvědět. Lze jen po¬zorovat okolní cvrkot. Pokud ovšem okouníte příliš nápadně, za-ručeně si vás někdo záhy přijde přeměřit příkrým zakarpatským pohledem.
Svět agenturních dělníků je ve Vodňanech temnější tváří ji¬nak celkem milého, spíš ospalého městečka s rybářskou tradicí. Na sloupech lze tu a tam narazit na mnohojazyčné nálepky organi¬zací nabízejících pomoc vykořisťovaným agenturním dělníkům. Terénní pracovníci, kteří se zabývají vykořisťováním lidí na trhu práce, nám v rámci monitoringu tuzemských poměrů skutečně potvrdili, že závažné prohřešky zaznamenali i ve vodňanských drůbežárnách. „Co se týká cizinců najatých agenturami, sledovali jsme nevyplacené mzdy, dlouhé směny, práce více lidí na jednu vstupní kartu do provozu nebo neproplácení přesčasů a svátků,“ dozvěděli jsme se od jednoho z nich.
Detaily ani jméno své organizace však zveřejnit nechtějí – jed¬nak z titulu své práce, která musí do velké míry probíhat v uta¬jení (organizace mívají jen P. O. Box), jednak proto, že nechtějí jmenovitě komentovat podniky Andreje Babiše. Každý má dnes strach z možné žaloby. „Babiš má přece v zádech armádu práv¬níků a svoje lidi na soudech,“ zní typická reakce, s níž jsme se setkali opakovaně.
Terénní pracovník občanské organizace ale není jediným, kdo o podobných praktikách ve Vodňanech mluví. „Asi třikrát jsem viděl na vlastní oči mafiána, jak vyplácel partu dělníků přímo na parkovišti před drůbežárnou,“ řekl nám k tomu mladý muž, který v podniku pracuje.
Pracovní agentury mají ze zákona povinnost zajistit, aby je¬jich zaměstnanci neměli horší pracovní a platové podmínky než přímí zaměstnanci daných firem na srovnatelných pozicích. To se ve Vodňanech evidentně neděje. Jestliže člověk najatý agenturou dostává za 250 hodin měsíčně sedm tisíc na ruku, něco zkrátka početně nevychází. Osmadvacet korun za hodinu je méně než po¬lovina zákonem stanoveného minima.
Kolik lidí ve Vodňanech agentury takto vykořisťují, přesně po¬chopitelně zjistit nelze, ale spolehlivě lze odhadovat, že se tu jed¬ná o desítky osob zaměstnávaných za nezákonných podmínek. Ví o tom Agrofert? Ví o tom Babiš?
Mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka Deníku Referendum na¬psal: „Pokud stejně jako mnoho jiných firem v České republice zaměstnáváme také nějaké cizince, děje se tak zcela v souladu s právem.“ Sdělit, kolik cizinců ve Vodňanech pracuje, ale odmítl: „Pokud jde o Vodňanskou drůbež, žádáte po mně informace, které sice nejsou tajné, ale v konečném důsledku je chcete použít proti naší firmě. Nezlobte se, na ničem takovém se nechci a ne¬budu podílet.“
Takovou reakci lze samozřejmě chápat jako snahu něco zakrýt. Karlu Hanzelkovi nelze než vřele doporučit osobní návštěvu Vod¬ňan a rozhovor s alespoň jedním vystrašeným rumunským dělní-kem. Náš rozhovor s ním nebyl jedinou zkušeností, která naznači¬la, že se ve Vodňanech mohou vyskytovat i lidé zaměstnaní zcela nelegálně. Není přitom ani vyloučeno, že se tu vyskytují případy obchodu s lidmi, jak jej definuje trestní zákoník v paragrafu 168.
Pokud by se to rozhodl vyrazit osobně zkontrolovat český mi¬nistr vnitra, nejsme proti, jen zdvořile žádáme, aby se zaměřil raději na ukrajinské „mafiány“ nežli na jejich oběti. Adresy uby-toven máme k dispozici.