Falešná sebejistota

Muž byl zasažen vysokým napětím, upadl na podlahu s těžkými popáleninami. Žena zavolala pohotovost a doprovázela ho do nemocnice. S vypětím všech sil se lékařům podařilo zachránit mu život. Když se po čtyřech dnech probudil na oddělení popálenin, uviděl Zinu, jak se k němu sklání. Ani na okamžik od něho neodešla. Po dvou týdnech mohl muž alespoň něco zašeptat. Zmohl se na jediné: „Jsem blbec. Nikdy jsem si neuvědomil, jak mě miluješ!“ Zina se svým obvyklým úsměvem zašeptala: „Ty opravdu ničemu nerozumíš!“
Možná, že i my kráčíme den po dni svým životem s velkou sebejistotou. Už od života nečekáme nic nového, nic převratného. Vždyť každý den je tak stejný! Jako bychom říkali: „Ty ničemu nerozumíš, živote! Já, sebejistý člověk, mám život pevně ve svých rukou, nic už mnou nepohne!
Francouzský esejista a filozof z 16. století Michel de Montaigne to vyjádřil moc pěkně: „Lidé se často jako klasy zprvu zvedají a vyvyšují, ale až uzrají do řádného zrna, začínají se pokorně sklánět.“ Dodal bych k tomu jen: Plný klas se sklání nejhlouběji, je tak skromný, že se promění v chleba, aby jiné nasytil. Aby byl užitečný. Kéž bychom tomu rozuměli!

(Ranní zamyšlení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)