Hledám svoje místo I.

Hledání životní cesty, naplnění a smysluplného povolání je proces plný chyb a těžkostí.

Ten vtip asi znáte: Ochotný policista uvidí v noci pod lampou pouličního osvětlení nešťastného občana hledat ztracené klíče. „Pomůžu mu,“ říká si policista. Hledají tedy společně, lezou po kolenou, ale nic. Nakonec se vyčerpaný muže zeptá: „A jste si opravdu jistý, že jste ty klíče ztratil tady?“ „Ne, tady to nebylo, ale říkal jsem si, že tady je lepší světlo na hledání…“
S hledáním toho, co by nás v životě naplňovalo, co by nám dodalo smysl a uspokojení, co by přineslo pocit užitečnosti a možnost rozvíjet to nejlepší, co v nás je, je to často podobné.
Snažíme se hledat nikoli tam, kde můžeme nejlépe nalézt odpovědi, ale tam, kde je nejlepší světlo. Co to v konkrétních případech znamená?

Hledáme tam, kde hledají všichni ostatní
Všichni kamarádi jdou na práva nebo ekonomku. Půjdu taky. Všichni kolegové jsou nadšeni do internetových technologií – jedině tam má asi šanci člověk úspěšně podnikat. Všichni bývalí spolužáci jsou dnes na podobných pozicích jako já. Nemám si tedy na co stěžovat, ale když mě to tak nebaví… Taky to znáte?
Často zapomínáme, že v případě seberealizace hledáme svou, nikoli společnou cestu. Chceme rozvinout svou jedinečnou osobnost, své talenty. A ty jsou vždycky jiné než talenty kamaráda nebo spolužáků. Je však pohodlné a bezpečné dělat to, co dělají ostatní. A opravdová seberealizace není nekonečná zábava, jak se nám někdy snaží namluvit knihy populární psychologie.
Vyžaduje odvahu být sám. Cítit se ztraceně. Odmítnout ostatní. Jít proti názorům druhých. Vydat se cestou, která je společensky a dokonce i v našich očích méně uznávaná, méně hodnotná…

Hledáme tam, kde ostatní říkají, že máme hledat
Maminka si o nás myslí…a manželka si o nás myslí…kamarád nám říká… a my si to postupně začneme myslet taky. Není třeba přednášky ze sociální psychologie, abychom si uvědomili, jak silný je vliv druhých lidí na naše názory. Samozřejmě, myslí to s námi dobře.
Nezapomínejme ovšem, že tito lidé jsou s námi v nějakém vztahu, a tento vztah předurčuje to, co nám radí: manželka, která nás chce mít doma, nás prostě nebude přesvědčovat, ať odjedeme na půl roku vyvětrat si hlavu ne lesní samotu, i kdyby to pro nás bylo objektivně to nejlepší.
Druzí lidé nám radí tak, jak by se oni sami zachovali v naší situaci. Problém je, že v této situaci stojíme my. A pokud vím, že budu šťastný jako sedlák a nešťastný jako lékař, už kvůli mamince nesmím splnit její sen o úspěšném vystudovaném synovi. Každá milující matka totiž odpoví na otázku, zda chce ze syna šťastného sedláka, nebo frustrovaného primáře, jednoznačně.

Hledáme tam, kde je to snadné
Nelze než znovu opakovat – hledání životní cesty, naplnění a smysluplného povolání je proces plný chyb, pochybností a těžkostí. Nalezneme správný směr, ale po určité době jej znovu ztratíme. Stojíme opět na rozcestí. Postupně začínáme chápat, že se podobným způsobem budeme tázat a odpovídat po celý svůj život. Pokud ale máme odvahu touto nesnadnou cestou jít, brzy uvidíme, že stojí za to.
Jeden kamarád mi líčil, jak před lety absolvoval rituál u severoamerických Indiánů, který vyžadoval strávit týden bez jídla a vybavení o samotě v hlubokém lese. V původním americkém lese, tedy lese plném medvědů a opravdových nebezpečí, nikoli na české Vysočině. Vyprávěl o tomto týdnu s nadšením a dodával, jak důležitý zážitek to byl. Já jsem se ho trochu pochybovačně zeptal: „Počkej, a to ses vůbec nebál?“ A on na to: „Ale to víš že jo, a jak. A celou dobu.“
Žádná emoce – nechuť, strach, lenost, nevíra – by neměla být tak silná, aby nám stála v cestě, o které víme, že jí stojí za to jít.

pokračování příště

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz