Hliněná kulička

Jako kluci základní školou povinní jsme běhali celé dny po venku. Míval jsem plnou kapsu kamínků a neodmyslitelný prak. Taky se občas dalo hliněnými kuličkami střílet. Vyráběl jsem je ze slínu a sušil jen tak na slunci. Oblíbeným terčem byly vyhozené nevratné láhve na černé skládce. Kolem smetiště rostly jasany a tam ve větvích jednou poskakovala sýkorka. Nenapadlo by mě ani ve snu jí jakýmkoli způsobem ublížit. I kdybych na ni vystřelil kamínkem, netrefil bych se. Hliněnka by ji určitě minula. Sýkorka je dost malá a na větvičce seděla značně vysoko a daleko.
Jen tak z přemíry energie a hloupých myšlenek jsem do praku dal hliněnou kuličku a vystřelil směrem k ptáčkovi. Zásah! Nečekaná trefa a smrt krásného zpěváčka.
Je to jedna z malých jizev v mém srdci. Snad je to poučení, že některé střely neškodnou hliněnou kuličkou se nedají vrátit zpět. Některé byť i malé a rozverné střely pomluv nebo narážek mohou způsobit škodu a újmu, kterou bych ani ve snu nepředpokládal.
Podívám se dnes ráno do kapes, jestli tam čirou náhodou nezůstala nějaká ta hliněná kulička...

Petr Šnédar