Idealizování si minulosti

K dalšímu reptání došlo na poušti Sín (hebrejsky: „trn, osten“). Tentokrát lid nereptá kvůli pití, ale kvůli jídlu. Pozoruhodné, jak barvitě zde, na poušti Sín, lid líčí Egypt – jak tam sedávali nad hrnci masa a jedli chleba do sytosti. Jestli se jim tam tak líbilo, nikdo je přece nenutil odcházet! Proč tedy v otročině vzdychali a úpěli tak, že jejich volání o pomoc vystupovalo k Bohu?
Odhaluje se nám tím další příčina reptání: idealizování si minulosti.
K idealizování minulosti dochází proto, že negativní zážitky mají tendenci ve vzpomínkách blednout, kdežto krásné zážitky se stávají ještě krásnějšími a rádi se k nim vracíme. Nebezpečí tkví v tom, že tento proces probíhá nepozorovaně, takže potom, aniž si to uvědomujeme, srovnáváme současnost s něčím, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo. To jsou ty pověstné „zlaté staré časy“, ke kterým Písmo poznamenává: „Nepropukej v náhlé hořekování…“
Nejde o to, že by ony „dny dřívější“ nemohly být lepší než to, co prožíváme teď, ale není moudré to srovnávat. To je totiž vyzkoušená cesta k reptání.
Ale je tu ještě něco, nad čím stojí za to se zamyslet. Všimli jste si zvláštního fenoménu, že se málokdo shodne na tom, kdy že ty staré zlaté časy, kdy bylo na světě obzvlášť dobře, vlastně byly? U našich prarodičů to bylo evidentně jindy než staré zlaté časy u našich rodičů. Dokonce možná znáte někoho, kdo říká, že staré zlaté časy byly v době, kterou si již pamatujete. Vysvětlení je prosté. Zlaté časy zkrátka spadají do doby, kdy byl ten, kdo o nich hovoří, mladý, zdravý, šťastně zamilovaný nebo všechno dohromady. Je tedy klidně možné, že zlaté časy prožíváš právě nyní!

(Reptání a duchovní koroze, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2014)