Jak se změnit? I.

Představa, že změnu lze dopředu naplánovat a pak jen odškrtávat položky, je bohužel úplně mylná.

Problematika změny osobnosti, našeho chování, životního stylu, povolání, návyků, myšlení a hodnot je psychologickou oblastí, která je velmi nesnadno uchopitelná. Dávno chápeme, že přístupy, které nám po způsobu technického projektového managementu doporučují stanovit si roční plán změny, z něj odvodit týdenní úkoly a denní cíl, nám říkají jen zlomek pravdy.
Pokud by totiž byl tento logický přístup ke změně účinný, mohli bychom povolání psychologů a psychoterapeutů rovnou zrušit. Tyto profese jsou totiž zaměstnávány do značné míry právě skutečností, že změna je někdy neuvěřitelně obtížná.
To, co je na procesu změny komplikované, je vzájemná provázanost různých složek naší osobnosti a často protichůdné působení jejich polarit a sil. Tyto síly se na úrovni uvědomění projevují jako nejrůznější vysvětlitelné či nevysvětlitelné pocity, tendence, myšlenky nebo nálady.
Máme strach. Obáváme se. Nejsme si jisti. Cítíme prázdnotu. Prožíváme dilema. Nemáme odvahu. Najednou se nám nechce. Chce se nám něco, co bychom neměli. Jindy se tyto tendence projevují přímo v našem chování a my pochopíme až zpětně (pokud vůbec), jak nám ve změně brání – uvědomíme si, že s tímto typem jednání, komunikace, zvyků… se prostě nelze v dané oblasti posunout dále.
Uvedené složky mohou zahrnovat
• náš specifický způsob uvažování,
• naše osobnostní a charakterové vlastnosti,
• naše potřeby a zvyky, hodnocení současné situace,
• vztahy s významnými druhými lidmi a naše vnímání těchto vztahů,
• naše kompetence a dovednosti,
• naše ideály a vzory,
• naše minulé zkušenosti,
• naše očekávání
a mnoho dalších aspektů našeho života. Ty všechny mohou být změnou ovlivněny, ty všechny mohou ve změně bránit. Uvedené složky jsou jen málokdy ve vzájemně shodě: Měli bychom se věnovat učení se cizímu jazyku, ale když přátelé zrovna pořádají večírek. Měli bychom řešit konflikt konstruktivně, ale když on nás tak vytočil. Měli bychom brzy vstávat, ale když prostě nejsme ranní typ.

Jednoduchá řešení pro komplexní změnu nestačí
Jedním z velkých mýtů, živených mnohými články populární psychologie, je teze, že změnu lze dopředu naplánovat a lze v ní postupovat lineárně, technicky. Stanovit si cíle, které rozmělníme na menší kroky a každý den splníme jeden. Každý den se odměnit. Zapsat si svůj pokrok do tabulky. To jsou postupy, které u některých drobných činností mohou pomoci, pro skutečnou změnu a seberealizaci jsou však asi stejně účinné jako snaha zastavit plně rozjetý tank pečlivě monitorovanou střelbou ze vzduchovky.
Změna je komplexní proces a vyžaduje dlouhodobější práci na sobě. Nemůžeme ji chtít hned. Musíme akceptovat i různě dlouhé fáze, které
1. změně předcházejí – příprava na změnu, přemýšlení o změně;
2. doprovázejí ji – zkoušení, nevíra, kritika blízkých, chyby a zklamání;
3. přicházejí po ní – občasné návraty zpět, recidivy.
Žádnou z nich přitom nemůžeme přeskočit či urychlit. Musíme chápat změnu jako věčný tanec života: dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak možná velký úkrok stranou… často z důvodů, které plně nechápeme a ani pochopit nedokážeme.

Mít odvahu opustit a vstoupit
Každá změna znamená opouštět staré a vstupovat do nového. Tento proces vždy otevírá staronová témata, jako je odvaha a její hledání, vědomé opuštění pozitivních aspektů toho, z čeho odcházíme, uvědomění si věčné nejistoty začátečníka, která je spojena se vstupováním do nových oblastí.
Abraham Maslow, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, upozorňoval na nutnost kultivovat naše umění vstupovat do nepříjemných, nejistých, ale pro naše cíle hodnotných situací, kterým říkal růstové volby. Maslow radil: učiňte deset růstových voleb denně a vaše seberealizace je zaručena. Souvisí to s uměním riskovat, které u seberealizujících se a úspěšných osobností není ani v nejmenším podobné riskování v kasinu, vsazení všeho na jednu kartu, risku typu vše nebo nic.
Riskování u osobní změny znamená vážení a hodnocení rizik, vytváření záložních plánů, provádění malých kroků, experimentování, a především učení se důvěře ve svou schopnost vyrovnat se s čímkoli, co přijde. Pěstování této schopnosti s sebou přináší možnost vyrovnat se i s následky horších voleb a rozhodnutí a přeměnit je přesto v co nejlepší možné výsledky pro náš další rozvoj.
Protože kdo vstupuje do nových situací, přirozeně dělá chyby. Ale kdo do nich nevstupuje, ten se nemění. Neopominutelnou součástí změny se tak musí stát ochota prostě skočit do prázdna. Vstupovat do nejistoty pouze s vírou, že budeme schopni rozhodnout se v každý další okamžik, co dál. S vírou v naší schopnost reagovat a improvizovat.

pokračování příště

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz