Jak vy se musíte mít rádi!

Moje matka se na konci života musela podrobit četným operacím, ale ani znehybnění pravé části těla nás od ní nijak neodtrhlo. „Zůstane trvale v domě našeho dětství, kde nám její i otcovo srdce dalo tolik lásky.“ To jsme chtěli všichni.
Bylo třeba někoho platit, aby o ni ve dne v noci pečoval? Neváhali jsme ani vteřinu. Rodiče nám, těm patnácti ptáčatům, kterými jsme byli, dali všechno, co měli. Byli chudí. Ale pohádkově bohatí svou láskou…
Když jsem matce vyprávěl své vzpomínky na dětství, vždycky ji to nadchlo. Moje staré klukoviny si vybavovala, jako kdyby se vynořily z času zcela nedávného. Měla to zvláštní nadání, že si připomínala jen dobré chvíle. Ty světlé, které v okamžiku zpřítomní příjemnou vůni chleba právě vytaženého z pece. A přitom jaké utrpení musela přestát! Tato stará žena, která ze své postele došla jen ke kuchyňskému stolu, si nikdy na nic nestěžovala. Svou povahou působila i na své pečovatelky, jež se u ní střídaly dnem i nocí.
Někteří mí sourozenci za ní přijížděli každý víkend, aby mohli být blízko ní. Několik jich přejíždělo pravidelně celou Francii. Synovská láska je vedla, aby nezmeškali to rodinné setkání. Každý víkend přijížděl k matce rodinný tým a staral se o ni. A tak to bylo až do její smrti.
Na závěr podobenství moderní doby, které by mohlo být podnětem tolika rodinám rozhádaným kvůli nechutným záležitostem, jež se týkají pozemků a odmítnutých nebo opožděných podpisů u notáře.
Matka chtěla prodat malý pozemek přiléhající k jejímu domu. K tomu bylo zapotřebí našich patnácti podpisů. Během čtrnácti dnů je sesbírala všechny. Podškrtli jsme se jí všichni, my, dospělé děti, které jsou stále ponořeny do jejích laskavých očí.
„Jak vy se musíte mít rádi,“ komentoval to překvapený notář a bylo vidět, že to na něj udělalo dojem.

(Rodina - Poklad naší doby, Portál 2018)