Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Zóny vědomí

Otevřeme-li prakticky jakoukoli populárně-paleontologickou publikaci, jsme jí vedeni směrem od jednobuněčných organismů až k současnému člověku, coby „koruně“ vývoje života. Přestože jde o koncepci poněkud problematickou – jako relativně mladý druh nemáme svůj evoluční úspěch nikterak zajištěný a je namístě otázka, zda jsou lidské vědomí a intelekt skutečně vrcholem a nikoli pouze slepou uličkou vývoje – nikdo dosud nezpochybnil primát člověka coby tvora schopného myšlení a sebereflexe. Francouzský paleontolog Pierre Vertige však, alespoň jak uvádí vydavatel na zadní straně obálky, „přišel ve své knize Zóny vědomí s koncepcí vpravdě závratnou, s koncepcí, jež se odvažuje zpochybnit to, co jsme dosud považovali (přinejmenším na planetě Zemi) za jedinečné.“
Kdo je Pierre Vertige? Zdá se, že je to geniální outsider. Narodil se v roce 1965, vystudoval paleontologii na Sorbonně, zúčastnil se několika expedicí a počátkem devadesátých let pobýval na stáži v USA. Jak sám píše (v předmluvě), právě tam jej napadla idea, jíž se v této knize zaobírá – stalo se to díky experimentům s velice potentní psychotropní látkou DMT, s níž ve Spojených státech v té době experimentoval Rick Strassmann. Vertige se zúčastnil těchto experimentů a prožitky, jichž se mu dostalo, zcela změnily jeho pohled na svět a jeho minulost. Po svém návratu do Francie učil na Sorbonně a věnoval se samostatnému studiu, jehož výsledkem jsou právě Zóny vědomí. Krátce poté, co se je (jak sám píše „ve značně autocenzurované verzi“) pokusil uveřejnit v některém z vědecky orientovaných vydavatelství, byl z univerzity vyhozen pro nevědecký přístup, přestože, jak zdůrazňuje, nikdy studentům své ideje neprezentoval. Byl tedy vyloučen z odborné komunity a jeho knihu nakonec roku 1996 vydalo malé pařížské vydavatelství Flaireur, zaměřující se na vydávání konspirologické literatury. Soudím, že tím musela autorova reputace klesnout v očích odborné veřejnosti hluboko pod bod mrazu a nic na tom nemění ani skutečnost, že Vertigeovo dílo skutečně objevné je a (navzdory výtkám, jež k němu budu mít) předkládá hypotézu, jež by neměla být smetena ze stolu jen proto, že odporuje současným konvencím.
Obraťme nyní naši pozornost k dílu tohoto kontroverzního autora. Je to více než třísetstránková brožovaná kniha vytištěná na nepříliš vábném dřevitém papíře a rozpadající se čtenáři pod rukama, což na jedné straně obtěžuje, na druhé straně však vytváří při četbě atmosféru příjemného obskurna. Nekvalitním provedením utrpěly i ilustrace v podobě desítek různých kreseb a fotografií, jež si zasloužily papír hladký a bílý, neboť takto často ztrácejí část své výpovědní hodnoty. Dosti však stěžování si na vydavatele, dnes už navíc dávno zaniklého (knihu jsem zakoupil za symbolický peníz v Cannes v místní obdobě „Levných knih“), koneckonců – nebýt jej, kniha by vůbec nemusela spatřit světlo světa. O čem tedy Vertige pojednává?
Nejprve sobě (i svým kolegům) pokládá (na straně 41) provokativní otázku: Proč jsme vlastně přesvědčeni, že sebereflektující vědomí je výsostným výdobytkem lidského rodu? Cesta od zvířecích předků k Homo sapiens trvala pět milionů let. Jak můžeme vědět, že se někdy dříve nevyskytlo dalších pět milionů let, jež zrodily inteligentní bytost?
To je ovšem otázka do pranice a kdyby nic jiného, tak právě tento podnět k zamyšlení neměli Vertigeovi kolegové hodit přes palubu. A to přesto, že další premisa, z níž autor vychází, zcela odporuje zavedeným konvencím vědeckého bádání. Autor totiž nenalézá pravdu na základě paleontologické evidence, nýbrž nepokrytě hledá důkazy pro to, co získal formou „zjevení“. Během svých „tripů“ na DMT totiž prožil to, co bývá klasifikováno jako „setkání s mimozemšťany“. Nejprve se několikrát setkal s bytostmi známými jako „Šedí“, plazům podobnými stvořeními s mandlovýma očima, a poté s jakousi podivnou hmyzí rasou, jíž někteří další „psychonauti“ popisovali jako kudlanky, v nichž však Vertige rozpoznal potomky dávno vyhynulého druhu obřího švába z období prvohorního karbonu. Tehdy, v okamžiku prozření pochopil, že nejde o obyčejné halucinace, nýbrž o setkání s bytostmi, jež ve skutečnosti nejsou mimo-zemšťany, nýbrž tvory, jež zrodila biosféra naší planety miliony let před námi. Když toto intuitivní poznání skloubil se svými odbornými znalostmi, nebylo obtížné poukázat na skutečnost, že v druhohorním křídovém období, jež trvalo úctyhodných 79 milionů let, se skutečně mohl vyvinout inteligentní druh dinosaurů, stejně tak o období na kyslík bohatého karbonu, kdy se vzduchem proháněly gigantické vážky s metrovým rozpětím křídel, se mohl vyvinout inteligentní hmyz. Obě období byla navíc dostatečně nestabilní na to, aby podněcovala evoluci a v obou případech bylo dost času na vývoj.
Poté, co nás autor seznámil se svou představou, začíná vlastní popis obou předlidských civilizací, jež se na planetě Zemi vynořily v obdobích, jež autor nazývá zóny vědomí.
Nejprve se věnuje mladší a pro nás pochopitelnější civilizaci inteligentních dinosaurů. Zmiňuje práci Dalea Russella and Rona Seguina, kteří rekonstrovali hypotetického „dinosauroida“, jak by vypadal, kdyby se vyvinul z masožravého svrchněkřídového dinosaura Stenonychosaurus inequalis, a pokládá výsledek jejich práce za neprávem opomíjený.
Přesto však odmítá možnost, že by plně sebe-vědomá bytost mohla vzejít z čistého masožravce. Tvrdí, že inteligencí obdaření dinosauři se vyvinuli v polárních lesích Antarktidy, jež byla – díky vyšší průměrné teplotě planety – v křídovém období místem podstatně pohostinnějším, než dnes. Přesto však tento kontinent patřil k oblastem, jež kladly na život vyšší nároky a podněcovaly evoluci. Vertige je přesvědčen, že druh, u nějž se vyvinulo pokročilé sebereflektující vědomí, pocházel z rodu býložravých ornitopodních dinosaurů Leaellynasaura, kteří obývali Antarktidu od spodní křídy. Autor soudí, že jejich životní prostředí mohlo vést k postupnému přechodu k potravnímu oportunismu, tedy všežravosti. Dále vychází z faktu, že tito tvorové žili sociálně, v klanech, což pokládá, dle mého názoru zcela správně, za klíčový faktor co se evoluce vědomí týče. Poté, co se čtenář seznámí se současným stavem bádání v oblasti nejjižněji se vyskytujících dinosaurů, je vtažen do říše autorovy představivosti. Vertige sám přiznává, že jeho vize mu nedaly dostatek podkladů k vylíčení evolučního procesu, na jehož konci stál sebe-vědomý dinosaurus, ale ukazuje, že při vhodném selekčním tlaku prostředí by skutečně mohlo dojít k transformaci ornitopodního dinosaura v bytost, jež bývá označována za „Šedého mimozemšťana“ (známého též jako Crowleyho bytost LAM).
Zde se Vertige odvolává na starší Russellovu práci a souhlasně s ním píše o prodlužování a specializaci horních končetin na uchopování předmětů, zkracování krku způsobenému nutností nést těžší mozek, a postupném mizení ocasu, který již nebyl důležitý jako protiváha dlouhého krku. Vertige tvrdí, že sapientní druh dinosaurů z jeho vizí dospěl v období počátku svrchní křídy (cenoman), tj. asi před 95 miliony lety k technické civilizaci, jejíž pozůstatky – v podobě nevysvětlitelných kovových artefaktů čas od času nalézaných v křídových usazeninách, o nichž se zmiňuje mj. Jacques Bergier – se nacházejí dobře ukryté v depozitářích světových muzeí.
Na rozdíl od lidské civilizace však inteligentní dinosauři osídlili planetu pouze ostrůvkovitě. Vybudovali několik pobřežních enkláv, jež uzpůsobili svému způsobu života a které chránili před děsivými druhohorními predátory, avšak – kromě antarktického kontinentu – ponechali vnitrozemí zcela nedotčené. Dinosauří rasa, na rozdíl od lidstva, dospěla k homeostáze se svým životním prostředím. Snad i proto byl její technologický pokrok mnohem povlovnější než lidský. Asi po stu tisíciletích existence druhu došlo dle autora k revolučnímu zlomu: Sapientní dinosauři vyvinuli technologii, jež jim umožnila vstoupit do samotné struktury vesmíru – vkopírovat své vědomí do skrytých prostorových dimenzí kosmu a získat tak nesmrtelnost. Tam se setkali se svými inteligentními předchůdci na planetě Zemi – potomky sebe-vědomých švábů – a dalšími tvory z jiných oblastí kosmu. Vertige tvrdí, že to, co lidé neobratně popisují jako „astrální svět“, je právě oblast tvořená sedmidimenzionálními zákoutími superstrun obývaná pokročilými bytostmi, s nimiž se mohou někteří jedinci ve svých vizích setkat. Odsud tyto bytosti, jež už mají jen málo společného s dinosaury, z nichž vzešly, působí na náš svět a usilují o kontakt , především skrze změněné stavy lidského vědomí, ale za určitých, autor neuvádí jakých, podmínek jsou schopny fyzického průniku do našeho světa v „trojrozměrné hmotné projekci svých mentálních těl“ (s. 211).
Změněné stavy vědomí jsou tedy klíčem k takovým setkáním, naše vědomí však dosud není povětšinou schopno dosáhnout čisté komunikace prosté rušivých kvantových vlivů, s nimiž si naše současná mysl nedokáže poradit. Přesto je dle autora třeba tyto schopnosti rozvíjet, neboť to je cesta k osvobození lidského ducha z okovů trojrozměrné reality.
Když křídový svět zničil proslulý asteroid, smetly obrovské vlny tsunami ruiny po desítky milionů let opuštěných měst a jediné pozůstatky dinosauří civilizace se dle autora ukrývají pod ledovým příkrovem Antarktidy. Vertige věří, že přijde doba, kdy mu objevy umožněné globálním oteplováním dají za pravdu.
Ve zkratce jsem shrnul to, co autor popsal na základě svých halucinačních kontaktů s „Šedými“. Inteligentním dinosaurům věnoval sto padesát stran textu doplněného o mapy pozdně křídového světa s lokalizacemi kolonií sapientních dinosaurů. Civilizaci, která o více než 200 milionů let předcházela kultuře dinosaurů, věnuje stran pouze padesát. Jak uvádí, podařilo se mu s potomky těchto bytostí navázat jen letmý kontakt – jejich vědomí je natolik cizí našemu chápání světa, že se případné setkání omezuje na nejasné obrazy a pocit děsivé cizosti. To, co vizionáři popisují jako kudlanky jsou podle Vertigea ve skutečnosti potomci obřích karbonských švábů rodu Megablattela, na jehož objevu se sám v minulosti podílel. Vertige předkládá kresby vlastních vizí i popisy a kresby dalších účastníků psychedelického experimentu a troufá si popsat evoluci tohoto hmyzu v inteligentní bytosti, čemuž, stejně jako u dinosaurů a předků člověka, předcházel vznik horních končetin schopných manipulace s předměty. Zdůrazňuje společenskost tohoto druhu hmyzu, která ale nebyla přespecializovaná, jako je tomu například u termitů. Jak se však u členovců mohlo vyvinout sebereflektující (či dokonce vůbec nějaké) vědomí? Autor správně připomíná, že „vlastnictví obratlů není podmínkou vyspělosti nervové soustavy“ (s. 253) a poukazuje na značnou inteligenci chobotnic. V období karbonu byla atmosféra přesycena kyslíkem (32,5%), což umožňovalo tracheami dýchajícím živočichům dorůstat dnes nepředstavitelných rozměrů. Je tedy důvod domnívat se, že se v průběhu svrchního karbonu, období, jež bylo obdobím rozkvětu hmyzu a trvalo 26 milionů let, nemohla vyvinout složitá nervová soustava? Vertige tvrdí, že mohla a že se vyvinula v inteligentního tvora utvářejícího vlastní civilizaci, jež měla vzkvétat v době před cca 310 miliony let. Jaká tato civilizace podle Vertigea byla? Přiznává, že pouze tuší. Nemohla být založena na technice lidského druhu, spíše na biologii a mentálních schopnostech. Tato kultura zákonitě musela být našemu chápání velmi cizí a nesrozumitelná. Přesto i tito tvorové dospěli ke schopnosti přesídlení do kvantového světa a patřili mezi jeho vůbec první obyvatele. Zde autor podotýká, že dle okultních nauk jsou ta nejmocnější a nejstarší božstva ta nejnelidštější. Potomci civilizace členovců mezi taková „božstva“ patří.
Vertige poznamenává, že nalezení fosilních důkazů jeho teorie o existenci inteligentních karbonských švábů je, na rozdíl od objevení antarktických pozůstatků dinosauří civilizace, velmi nepravděpodobné. Přesto konstatuje, že pokud budou badatelé vědět, co mají hledat, není ani v tomto směru situace zcela beznadějná.
V závěru knihy pak Vertige spekuluje o budoucnosti lidstva. Konstatuje, že jsme stále ještě velmi mladá rasa a je otázkou, zda dospějeme do „Stádia věčnosti“, tedy objevíme-li schopnost přemístit svá vědomí do tkaniva prostoročasu a setkat se svými předchůdci na cestě k nejvyšší metě inteligence a vědomí. Během vizí spojených s užíváním DMT potomci inteligentních dinosaurů Vertigeovi naznačili, že zde byly i jiné rasy zrozené v „zónách vědomí“, jež však vyhynuly dříve, než mohly plně vstoupit do „věčnosti“. Někteří jejich výjimeční jedinci však alespoň částečně otiskli své mysli do kvantové reality a je možné se s nimi setkat.
A to je přesně směr, jímž se vědeckou komunitou zavržený autor míní vydat. Zanechává zde svou knihu a odchází zkoumat tajemství skrytých dimenzí kosmu a jeho obyvatel.
Zde kniha končí.
Jak se mi podařilo zjistit, Pierre Vertige v současné době pobývá v pařížské psychiatrické léčebně a jeden z jeho bývalých přátel a kolegů, François Borru, napsal o jeho osudu článek útočící na experimenty s halucinogeny jako na zahrávání si s ohněm, které může zničit nadějný lidský život. Ve svém článku v poznámce pod čarou zmiňuje, že Vertige mimo jiné „blouznil o tom, že se strašlivě zmýlil v záměrech těchto bytostí a že hmyzí a plazí bytosti vedou válku o duši člověka“, což na celou záležitost vrhá nepříjemně mrazivý stín.
Jak tuto knihu kombinující psychedelickou zkušenost s paleontologií a kvantově-mechanickou mystikou vlastně zhodnotit? Jak jsem již uvedl, základní myšlenka, totiž že i v dávné minulosti existovaly časové „zóny vědomí“, v nichž se mohl objevit inteligentní život, je rozhodně provokativní, ale je také pravda, že není tak novátorská, jak sám autor tvrdí (i když v době, kdy knihu psal, se touto myšlenkou – a to pouze hypoteticky, zabývali pouze Russell se Seguinem). Nicméně inteligentní obří prvohorní švábi jsou rozhodně originálním Vertigeovým počinem.
Co si však s takovou hypotézou počít? Je zjevné, že pro taková tvrzení neexistují hmatatelné důkazy. Znamená to však, že jde o záležitost a priori nemožnou? Co by kupříkladu objevil za osmdesát milionů let případný paleontolog, pátrající po fosiliích vzniklých v naší současnosti? Především by se zmínil o hromadném vymírání živočišných druhů a pokusil by se o nějakou interpretaci, dost možná by nalezl doklady o globálním oteplení a uvažoval by o období zvýšené sopečné činnosti. Snad by nalezl i nějaké artefakty, ale – pokud by a priori odmítal možnost, že zde byly inteligentní bytosti – uměl by je správně interpretovat? Uvědomme si, že paleontolog je naučený všímat si odlišných věcí než archeolog – a lidé obvykle vidí jen to, na co se umějí dívat! Možná, že ona „sopečná aktivita“ na konci křídy, byla ve skutečnosti produktem technické civilizace, která však – spíše než aby osídlila „kvantovou dimenzi“, prostě a jednoduše zanikla.
Skutečností je, že i když se naše znalosti o minulosti planety Země během posledního staletí nesmírně rozšířily, stále toho víme velmi málo. Co se možnosti existence vědomí v kvantové oblasti týče, jsem, patrně právem, skeptický. Je to z mého pohledu jen další z divokých pokusů o interpretaci psychedelické zkušenosti. Patrně by mne ale neuspokojila ani teorie o genetické paměti či cokoli podobného.
Je pravda, že nelze dělat metodologicky čistou vědu na základě vize, ale – jak poukázal Feyerabend – vědci někdy dosahují těch nejlepších výsledků právě když obcházejí metodologické regule. Vertige za svou odvahu zaplatil vlastním rozumem. Smutné je, že i v případě, kdy by se pro jeho teze našly nějaké důkazy, slávu patrně sklidí jejich objevitel a nikoli nešťastný vizionář. Ovšem vzhledem ke znepokojující zmínce v Borruově článku doufám, že budoucí objevy Vertigeovy teze nepotrvrdí.
***
VERTIGE, P. Les zones de conscience. Paris : Flaireur, 1996. 319 s.
Další literatura:
BORRU, F. La cause de Pierre Vertige in:, Bulletin de la Société Française d' Addictologie, Paris: La Société Française d' Addictologie, 2/2000. (s. 16n.)
RUSSELL, D. A., SEGUIN, R. „Reconstruction of the small Cretaceous theropod Stenonychosaurus inequalis and a hypothetical dinosauroid,“ Syllogeous, 37, 1 (1982).
ntell.html
http://web.ukonline.co.uk/michael.magee/awwls/00/wls143.html (další teorie o inteligentních dinosaurech)