Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Svátky smrti a ohně

Odkud pocházejí prastaré svátky Beltain (Valpuržina noc) a Samhain (Halloween)? Tuto otázku si položil mladý francouzský antropolog Xavier Sécaire a nabídl ve své knize Svátky smrti a ohně (Les Fêtes De Mort Et De Feu) vpravdě vzrušující vysvětlení, interpretaci, která nás vede desítky a možná i stovky tisíc let do minulosti.
Poměrně útlá stodvanáctistránková knížka, jíž vydal autor vlastním nákladem, se mi dostala do rukou v podstatě náhodou, když jsem před lety trávil prázdniny v Provenci. Její základní myšlenka mne tehdy zaujala a oslovila, a tak jsem si knížku koupil. Bylo to v jednom esoterně zaměřeném knihkupectví v Nice, kde mi ji doporučil prodavač poté, co si všiml, že se s lehce opovržlivým výrazem ve tváři probírám okultním brakem. Poté však, jak už to bývá, knížka dlouho ležela ladem v mé knihovně. K jejímu přečtení mne inspirovala až Karikova kniha Brány Meonu, v níž slovenský mág definuje Beltain a Samhain jako klíčové okamžiky, kdy se otevírají brány mezi světy a nastává nejpříhodnější čas pro kontakt s děsivými Prastarými. Vyhledal jsem tedy Sécaireovo dílko, oprášil Francouzsko-český slovník a zabral se do četby. Nejprve je však nutné podotknout, že autor vydal knihu v roce 1997 vlastním nákladem a nikdy již znovu nevyšla, rukopis tedy zjevně v akademických kruzích nezabodoval natolik, aby byl vydán jako seriózní antropologická publikace a to přesto, že autor, jak o sobě alespoň uvádí, studoval na Collège de France. Jakou tezi tedy Sécaire ve svém díle představuje? Nejprve opakuje postřeh, jehož si všimli již antropologové devatenáctého století, totiž že: „Tato data [30. 4. a 31. 10. – pozn. JAP] se nekryjí se žádným ze čtyř stěžejních bodů, kolem nichž se pohybuje solární rok, ani se slunovraty, ani s rovnodennostmi. Neodpovídají ani hlavním obdobím zemědělského roku, jarní setbě a podzimní sklizni.“ (Frazer, s. 545.) První část publikace se zabývá dosavadními interpretacemi zmíněných keltských svátků, především interpretací Frazerovou (potažmo Chambersovou), jež vychází z předpokladu, že se jedná o svátky pastevců odpovídající prvnímu vyhánění na pastvu a konci pastevecké sezóny.
Sécaire pokládá Frazerem přijatou Chambersovu hypotézu za pochybnou. Samhain lze podle něj přijmout jako období konce pastevní sezóny, ale Beltain je coby její začátek příliš pozdním datem. Co je však v tomto směru dle autora podstatné, je celková podobnost obou svátků v jejich zaměření na fenomén smrti. Nesetkáváme se zde s oslavou jara a rodícího se života na jedné straně a s akceptací smrti a odchodu boha vegetace do podsvětí na straně druhé. „Pastevecká hypotéza“ je podle autora nicméně dobrým pokusem, neboť upozorňuje, že tyto svátky nesouvisejí se zemědělstvím. Nesouvisejí však, alespoň dle Sécaireova názoru, ani s chovem dobytka, i když to mohli být právě pastevci, kteří jej zdědili a přenesli nakonec i do ryze zemědělských kultur. Zde se autor (na straně 68) dostává ke svému klíčovému tvrzení: Beltain a Samhain nejsou svátky pastevecké, nýbrž lovecké, nesouvisejí s dobytkem, ale s migrací zvěře. Ale – jak by mohl namítnout fundovaný oponent – která zvěř migruje právě koncem dubna a začátkem listopadu? Dnes žádná, konstatuje Sécaire, a ani v historické době či v neolitu žádnou takovou zvěř nenajdeme. Zato v době před dvanácti tisíci lety a starší dává časové rozložení obou svátků perfektní smysl: odpovídají totiž migracím pleistocénní megafauny, především mamutů, kteří se pozdě na jaře (neboť v té době jaro začínalo později) vydávali na severní pastviny, které s koncem krátkého léta opouštěli a právě v období odpovídajícím Samhainu dorazili do svých jižních zimovišť. „To je odvážná hypotéza,“ dává autor na straně 81 slovo imaginárnímu oponentovi, „jenže předvěcí lidé v té době migrovali se zvěří. Období migrací pro ně jistě byla důležitá, ale nikterak klíčová.“
„Přesto zde však byli lidé, pro které tato období klíčová byla,“ odpovídá Sécaire. „Lidé, pro něž byly tyto dny svátky smrti a ohně, svátky divokého a nelítostného zabíjení, svátky nezřízeného obžerství spojeného s nutnosti pohltit a vstřebat co největší množství masa: Neandrtálci. Jak prokazují paleontologické nálezy, neandrtálci, narozdíl od předvěkých lidí našeho typu, žili usedlým životem – po celé generace obývali svá loviště. Migrace zvířat pro ně tedy byly klíčovými okamžiky roku. Badatelé rovněž analýzou kosterních pozůstatků odhalili děsivou loveckou techniku neandrtálců – použití ohně a propasti jako smrtících zbraní. Ani fyzicky velice zdatný člověk neandrtálský by nedokázal skolit mamuta, ale dokázal na vhodném místě migrující zvíře v noci vyplašit ohněm a křikem natolik, že se zřítilo do strže, soutěsky či propasti. Pak už zbývalo jen těžce zraněnou oběť dorazit. „Byly to hotové orgie násilí,“ píše Sécaire na straně 93. „A jen stěží si dokážeme představit, jaké běsy z hlubin propasti tito lovci povolávali, aby si zajistili dobrý lov! Zde, právě zde, leží prapočátek všech svátků ohně. V pochodni mávající mamutovi před očima.“ Autor dále dodává, že zde můžeme najít i prapůvod motivu svržení do propasti a zasypání kameny v pozdějších mytologiích o Tatraru a podobných místech.
„Dobrá,“ odpovídá imaginární oponent. „Ale neandrtálci vymřeli před nějakými 35 tisíci lety. Jak tuto časovou mezeru vysvětlíte? A jak došlo k přenosu na člověka moderního typu, když se většina odborníků shoduje na skutečnosti, že neandrtálci se s Homo sapiens sapiens nemísili geneticky ani kulturně?“ (s. 94) Autor oponentovi hbitě odpovídá: „Lidé moderního typu, migrující s velkou zvěří, měli možnost tyto orgie smrti na vlastní oči spatřit a jistě jim připadaly stejně děsivé a monstrózní, jako by připadaly nám. Předpokládáme-li, že tehdejší lidé měli – v analogii s přírodními národy dneška – určitý kodex lovecké etiky, neandrtálský způsob lovu jim musel připadat vrcholně zvrácený a démonický. Proto je také v oslavách svátků Beltain a Samhain smrt zažehnávána a nikoli přivolávána.“ (s. 95) Oba svátky jsou tak podle Sécairea odrazem vzpomínky na děsivý střet kultur, k němuž docházelo před 35 tisíci lety. Otřes, který tento střet kultur způsobil, se navždy zapsal do kolektivního nevědomí Evropanů a v transformované podobě přetrvává dodnes, i když v dnešní době, jak autor vzápětí upozorňuje, se více než kdy v minulosti navrací do zmíněných období roku invokování smrti a démonična, lidé jakoby se, byť symbolickou formou, vraceli k mentalitě neandrtálského lovce a jeho bestiálních krvavých orgií.
„Jaká byla kultura neandrtálských lovců?“ ptá se Sécaire v závěru knížky. „Měli nějaký duchovní život, v němž bylo místo pro krvelačné démony? Provozovali nějakou formu magie smrti?“ Autor soudí, že to nikdy s jistotou nezjistíme, důležité však je, jak se jejich počínání jevilo prokazatelně magicky myslícímu jedinci druhu Homo sapiens. „A mohlo se jevit jinak, než jako ta nejčernější magie?“ (s. 111).
Můžeme Sécairovu hypotézu považovat za příliš odvážnou, koneckonců sama myšlenka, že si lidstvo po více než třicet tisíciletí podrželo vzpomínku na neandrtálské lovce, je z hlediska ortodoxní vědy přijatelná jen obtížně. Skutečnost, že autor nepředkládá žádnou hypotézu, jak došlo k uchování takové vzpomínky, pokládám za velkou slabinu tohoto jinak vzrušujícího díla. Je ovšem pravda, že hypotézy, které mne napadají, mají k vážné vědě dosti daleko a Xavier Sécaire patrně řešil stejný problém. Mohl však svou nevědomost přiznat. Takto působí dialogy s imaginárním oponentem, jimiž je text okořeněn, poněkud manipulativně, neboť oponent nepoložil otázku, jež se nabízí. Stejně tak by jej skutečný oponent upozornil (a patrně se to i stalo), že – z hlediska metody – předkládá jen obtížně falzifikovatelnou hypotézu, tedy že jde o konstrukci, jíž prakticky nelze potvrdit ani vyvrátit. Přesto však soudím, že „na tom může něco být“ a že si knížka zasloužila více zájmu. Vždyť už jen otázka, jak probíhal střet kultur nikoli v rámci druhu Homo sapiens, ale mezi dvěma různými druhy lidí, je nesmírně provokativní a Sécaireův příspěvek k tomuto tématu si rozhodně zaslouží naši pozornost.
SÉCAIRE, X. Les fêtes de mort et de feu. Paris, 1997. 112 stran.