Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Mikroskopičtí bohové

O náladách se říkává, že jsou nakažlivé, že se přenášejí. Jenže – co když toto úsloví platí doslovněji, než jsme kdy tušili? Americký biolog Jason Kowalski totiž tvrdí, že náš emocionální život je determinován způsobem, na který jsme dosud ani nepomysleli, a ve své knize Microscopic Gods přichází s hypotézou vpravdě revoluční!
Kowalski započal svoji kariéru jako doktorand u specialisty na evoluční medicínu profesora Paula W. Ewalda, přičemž se podílel na formulování nových možných příčin chronických onemocnění, jako jsou srdeční choroby, různé formy rakoviny či duševní nemoci. Přestože již Ewaldovy závěry, totiž že výše zmíněná onemocnění jsou ve skutečnosti infekčního charakteru, jsou dosti revoluční, Kowalski zašel ještě o krok dál a nutno podotknout, že možná až příliš, neboť jej nepodpořil ani jeho školitel a pro vydání své knihy musel dlouho hledat nakladatele, jímž se nakonec stalo vydavatelství poněkud obskurní Miskatonic University v Arkhamu v Massachusetts. Hypotéza, jíž autor rozvíjí na cca tří stech stranách textu, je sice hodně divoká, nicméně je možné ji, alespoň teoreticky, testovat.
Ale obraťme se nyní ke knize samotné. V jejím úvodu se autor obrací do období vzniku homérských eposů a na citacích Íliady ukazuje, že archaičtí Řekové vnímali různá hnutí mysli nikoli jako produkt vlastního duševního života, nýbrž jako externí záležitost, kterou jim vnukli bohové (což není žádný převratný objev – u nás se tímto tématem zabývá například Miroslav Šedina). Kowalski je toho názoru, že archaičtí Řekové měli svým pojetím duševního života coby odrazu primárního tělesného činu blíže k pravdě, než jejich filosofičtí následovníci. Poté důkladně probírá námitky proti svobodné vůli a zastává názor, že to, co vnímáme jako svobodnou vůli, je ve skutečnosti fikce, že všechny naše pocity i činy jsou přísně determinovány. V tom se jeho postoj neliší od postoje mnoha současných kognitivních vědců. Jakmile však dočteme úvod a vrhneme se na první kapitolu, přichází ona, patrně až příliš odvážná, myšlenka. Kowalski totiž prohlásí, že veškeré naše prožívání je ve skutečnosti způsobováno různými kmeny virů, jež mezi sebou v našich tělech soupeří, a ty, které právě vítězí, ovlivňují procesy v mozku, což vede ke změnám emocí a někdy i k změněným stavům vědomí, spojeným s odlišným vnímáním reality či přímo halucinacemi. Nejde přitom o čistě lidskou záležitost – Kowalski je přesvědčen, že emoce mají i ostatní živočichové s dostatečně vyvinutou nervovou soustavou a že i jejich prožitky jsou virové povahy. „Emoční viry“ jsou tedy rozhodně starší, než lidstvo. Autor vlastně vychází z Ewaldovy poměrně solidně vyargumentované teze, že duševní nemoci jsou způsobené infekčními původci, a pouze ji rozšiřuje i na ostatní psychické stavy včetně těch, které nepokládáme za patologické. To, co obvykle považujeme za stimul způsobující nějakou emoci, je pro Kowalského sekundární záležitost. Jako příklad akutní infekce viry uvádí zamilovanost a romantickou lásku. Ve skutečnosti tomu dle jeho názoru není tak, že by člověk potkal nějaký okouzlující protějšek a v důsledku toho se zamiloval. Pravda je mnohem prostší – v člověku se pomnoží viry, jež tento stav mysli vyvolávají, a člověk se pak zamiluje do prakticky jakéhokoli potenciálního partnera, s nímž se setká (proto se také správně říká, že „láska je slepá“). Pokud nedojde k žádnému takovému kontaktu, k zamilovanosti dojde stejně, jen se pocit transformuje na zkušenost náboženskou (lásku k bohu). Existují však i mnohem běžnější infekce postihující mozek a způsobující různé stavy mysli. Jsou to infekce odpovědné za naši dobrou respektive špatnou náladu. I v tomto případě je vysvětlení nálady nějakým stimulem pouhou racionalizací, vzniká až ex post. Jako příklad uvádí, že tentýž stimul jednou patřičnou náladu „vyvolá“ a jindy nikoli. Opět je primární pomnožení příslušného viru v těle, nikoli ten či onen podnět. Autor ve své knize uvádí spoustu dalších příkladů (hněv, podrážděnost, úzkost, vnitřní klid atd.), ale není smyslem recenze je všechny vyjmenovávat. Zajímavým postřehem je vysvětlení emoční oploštělosti u některých lidí – tito lidé mají dle autora vůči infekčním původcům emocí lépe vyvinutou imunitu. Různé definice typů charakteru, Hippokratovým rozdělením lidí na sangviniky, choleriky, melancholiky a flegmatiky počínaje, vlastně jen hovoří o různých podobách odolnosti nebo naopak náchylnosti k infekcím emočními viry.
V poslední třetině knihy se pak Kowalski zabývá etickou problematikou. Řekněme, zamýšlí se, že bychom nalezli způsob, jak původce „nežádoucích“ emocí eliminovat, například očkováním či podáváním antivirotik. Měli bychom tak učinit? Jedná v případě takzvaně přirozených emocí (tedy těch, jež nejsou považovány za patologické) o formu infekčními agens způsobených nemocí, nebo spíše o užitečnou symbiózu s těmito agens? A jak určit, která rozpoložení je již třeba léčit a která nikoli? Nešťastná láska může dovést člověka k sebevraždě, ale také může být inspirací nesmrtelného uměleckého díla. A jak se změní sebepojetí lidí, bude-li tato hypotéza potvrzena?
Zmínil-li jsem potvrzení hypotézy, zde je Kowalského práce patrně nejslabší. Načrtává sice různé možnosti, jak tuto hypotézu testovat, nicméně všechny vyžadují nákladný základní výzkum, přičemž současná situace ve vědě není, jak autor na vlastní kůži poznal, investicím do takového výzkumu nakloněna. Nicméně, jak se dozvídáme v doslovu knihy, Miskatonická univerzita mu nabídla místo na psychiatrickém oddělení své fakultní nemocnice, kde má možnost studovat množství lidí trpících velmi bizarními bludy a halucinacemi, přičemž rozšířenost šílenství v tomto kraji, jež dosáhla naposledy vrcholu ve 20. a 30. letech 20. století, opět vykazuje znaky epidemie. Autor doufá, že podaří-li se mu odhalit infekčního původce tohoto šílenství, mohl by tak získat prostředky k výzkumu „zdravých“, tj. běžných, lidí.
Mikroskopičtí bohové jsou bezpochyby provokující knihou, knihou, která posouvá myšlenky o deterministické povaze vědomí na vyšší úroveň. Opravdu za vše, co prožíváme, mohou zčásti symbiotické a zčásti vysloveně patogenní viry, neviditelní mikroskopičtí bohové uvnitř nás samotných? Nebo Jason Kowalski prostě přestřelil, když rozvedl bezpochyby plausibilní hypotézu o infekčním charakteru duševních nemocí na naše prožívání jako celek? Nepokládám za pravděpodobné, že se v dohledné době dočkáme jednoznačné odpovědi, v každém případě však Kowalského kniha stojí za pozornost.
KOWALSKI, J. Microscopic Gods. Arkham : Miskatonic University Press, 2009. 309 stran.