Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Parapsychiatrie

Kniha Parapsychiatrie bývalého německého psychiatra a klinického psychologa Dr. Wolfganga Hauptmana, jež nese podtitul Kompendium parapsychiatrické parapsychofarmakoterapie, na svých více než tisíci stranách shrnuje práci, jíž zasvětil posledních dvacet let svého života poté, co za dramatických okolností opustil post primáře jednoho z oddělení fakultní nemocnice v Düsseldorfu.
Problematice této zásadní změny ve svém životě se věnuje v rozsáhlém a nic neskrývajícím úvodu své knihy, v němž shrnuje své zkušenosti s léčbou duševně nemocných a následné bolestivé období spirituálního obratu, jenž nastal v roce 1985. V té době začal ve svých pětačtyřiceti letech studovat některá klasická i moderní okultní díla, aby lépe porozuměl problematice jednoho svého pacienta, který se zabýval praktikováním evokační magie. Autor uvádí, že zprvu k těmto knihám přistupoval spíše jako k zajímavé a zábavné kuriozitě. Nepřikládal jim větší význam; to se však změnilo jednoho večera, kdy před spaním studoval Goetii a poté, právě když si četl o démonu Marchosiovi, upadl do mělkého spánku. V tomto hraničním stavu vědomí se ocitl ve světě, který byl příliš jasný a konkrétní na to, aby to byl sen či hypnagogická fantazie. Byl to děsivý přízračný svět, v němž se mu zjevil Marchosias v podobě okřídleného vlka s hadím ocasem a vnikl do usínajícího Hauptmana. Jak autor popisuje, v tom okamžiku usnul hlubokým tvrdým spánkem. Ráno po probuzení si tuto událost nevzpomněl, vybavila se mu až v noci poté, co ulehl, opět s knihou, do postele a začal usínat. Pokládal to za výtvor své rozjitřené fantazie, přesto v něm zůstal jakýsi podivný neklid. Posléze začal slyšet hlas, který se mu představil jako jeho Anděl strážný a vysvětlil mu, že se stal jasnovidným a jeho posláním je zachránit německý národ. Po několika měsících začal Dr. Hauptman znepokojovat své okolí podivnými změnami chování, jež nakonec vyústily v pokus vpašovat do zásobníků pitné vody velké množství Haloperidolu, neboť byl přesvědčen, že Sověti vynalezli tajnou zbraň, která má učinit ze západních Němců schizofreniky. Krátce poté, co jej pracovníci düsseldorfské vodárny předali policii, byl s diagnózou parafrenie hospitalizován na téže klinice, v níž v předchozích letech působil jako nadějný lékař a nakonec i jako primář. „Cítil jsem se ponížený a byl jsem zcela zdrcený. Velké dávky neuroleptik mne zklidnily a já si uvědomil, že jsem se ocitl na druhé straně barikády. Že jsem už neměl klíče...“
Léky postupně otupily ostří naléhavosti jeho bludů a Dr. Hauptman dokázal připustit, že je opravdu duševně nemocný. Vzhledem k tomu, že jej neuspokojovala psychoterapie, jíž v rámci léčby procházel, snažil se sám najít příčinu svého stavu. Bylo zjevné, že bodem obratu bylo setkání s goetickým démonem Marchosiem, jehož nechtěně vyvolal a který jej posednul. Následně dospěl k závěru, že tím, kdo je duševně nemocný, není tedy on sám, ale démon. S tímto poznáním se však svému terapeutovi nesvěřil. Po několika týdnech opustil léčebnu a začal se léčit ambulantně. V té době s vrátil ke studiu magické a zvláště démonologické literatury a rozvinul prastarou teorii, že duševní nemoc je ve skutečnosti posedlost démonem, přičemž psychofarmaka neléčí nemocného, ale zabraňují démonické bytosti v jejím působení. Proto je obvykle nutné užívat u vážných duševních nemocí léky celoživotně – neboť nejsou schopny démona skutečně vypudit. Přesto musejí obsahovat nějakou kvalitu, jež je schopna držet, více či méně úspěšně, démonickou bytost od těla, či spíše mysli, pacienta. Pokud je však příčinou duševní nemoci přítomnost démona, není to postižený člověk, ale sám démon, kdo trpí duševním onemocněním! V té době se autor začal zabývat problematikou exorcismu, ale jako lékař se s ní nedokázal vnitřně ztotožnit. Pokud je démon ve skutečnosti nemocná, a tudíž trpící, duchovní bytost, je třeba mu pomoci a nikoli jej vymítat! Právě v důsledku exorcismů jsou podle Dr. Hauptmana démoni stále nebezpečnější, neboť opakující se vymítání v nich posiluje perzekuční bludy. Proto se autor rozhodl, že „svého“ démona vyléčí. Otázkou bylo: Jak? Na duchovní bytosti není možné aplikovat materiální léky, má ji tedy léčit psychoterapeuticky? Psychoterapie sice na vážné duševní nemoci nezabírá, ale léčit duchem ducha se zdálo jako schůdná myšlenka. Vrátil se tedy ke Goetii a vytvořil upravenou verzi rituálu. Bylo zbytečné se před démonem chránit, pokud jím už beztak byl posedlý, potřeboval s ním však komunikovat. Přivolávání se dlouho nedařilo, což autor, patrně správně, přisuzoval vlivu léků, jež užíval. Vysadil je tedy a po týdnu rituál zopakoval. Marchosias se zjevil.
Během následujícího měsíce se s démonem setkal několikrát, ale k ničemu to nevedlo. Démon zcela odmítal spolupracovat na svém léčení, místo toho nabízel Dr. Hauptmanovi moc k udolání sovětského bloku. „Snažil se mne přesvědčit, že s jeho pomocí porazím komunismus a stanu se velkým a ctěným bojovníkem za demokracii ve světě. Vzhledem k tomu, že jsem v té době nebral léky, bylo velmi těžké jeho působení odolat, ale věděl jsem, že musím vydržet a ustát to.“ Po několika dnech již nebylo třeba Marchosia vyvolávat – promlouval ke své oběti prakticky neustále a Dr. Hauptman se s ním stále snažil terapeuticky pracovat. Pokoušel se využít osvědčených postupů kognitivně-behaviorální psychoterapie, bylo to však marné – démon neměl na svou nemoc, kterou Dr. Hauptman diagnostikoval jako poruchu s bludy megalomanického charakteru, sebemenší náhled.
Nakonec, a bylo to „za pět minut dvanáct“, začal Dr. Hauptman opět užívat léky, aby utlumil hlas bytosti ve své hlavě.
Ukázalo se tedy, že samotná psychoterapie nepomáhá v případě vážných duševních nemocí ani u démonů. Jak však léčit démona psychiatricky? Dr. Hauptman se vrátil k četbě magické literatury. Studium bylo náročné, protože bystrost jeho myšlení tlumily léky, nicméně autor je, jak píše „i nadále disciplinovaně užíval“. Věděl, že jen tak si nebezpečnou bytost udrží od těla. Asi po roce studií, v době, kdy se hlouběji zabýval problematikou animismu a spirituálních vládců materiálních objektů, jej osvítila „ta správná myšlenka“. „Bylo to tak jasné, že jsem nemohl pochopit, že mne to nenapadlo už dávno! Uvědomil jsem si, že mohu evokovat ducha příslušného psychofarmaka a s jeho pomocí se pokusit démona vyléčit.“
Dr. Hauptman začal experimentovat s duchem Haloperidolu, protože tento lék dříve často předepisoval a nyní i sám užíval a měl s ním tedy největší zkušenost. Nejprve se pokoušel vytvořit jeho signaturu na základě chemické struktury, ale cítil, „že to není ono.“ Poté si uvědomil, že je třeba vytvořit volací znak nikoli na základě chemické struktury, nýbrž tak, aby odpovídal mechanismu jeho působení. Prostudoval si tedy příslušnou farmakologickou literaturu a poté opět přestal užívat léky. Ve chvíli, kdy se v jeho hlavě objevil hlas démona, nemeškal a nechal svou intuici, aby na základě nastudované teorie našla ten správný obrazec. S jeho pomocí Haloperidol evokoval a nechal jej do sebe vstoupit. Již druhý den se hlas v jeho hlavě vytratil a Dr. Hauptman se po dlouhých dvou letech cítil zcela zdráv. „Byl to nádherný, nepopsatelný pocit! Cítil jsem, jak ze mne spadlo obrovské břímě!“ Asi po týdnu se však v jeho hlavě opět hlas ozval, což Dr. Hauptmana nejprve k smrti vyděsilo. „Jaké však bylo moje překvapení, když se mi hlas představil jako Marchosias a poděkoval mi za své uzdravení! Sdělil mi, že byl přijat zpět mezi anděly, zařadili jej v rámci nebeské hierarchie mezi Trůny. Dále mi řekl, že tak jako on, i ostatní démoni potřebují moji pomoc – a potažmo i lidé, kteří jsou jimi posednuti. Nabídl se, že se stane mým osobním průvodcem v nelehkém boji s utrpením ubohých démonů, a já jeho nabídku s díky přijal.“ Autor dále píše, že od té doby vyléčil prostřednictvím evokace psychofarmak tisíce démonických bytostí a vrátil je tak zpět mezi anděly. Tvrdí, že tzv. „padlí andělé“ jsou ve skutečnosti bytosti, které podlehly duševní nemoci a nejsou tedy odsouzeny k věčnému zatracení – jejich spásou je řádná léčba, jež je založena na přivolání démona podle příslušného grimoáru (je třeba použít magický kruh a další bezpečnostní opatření, aby bylo zabráněno posednutí lékaře), po němž následuje evokace ducha příslušného léku (Dr. Hauptman vynalezl i čistě duchovní psychofarmaka, jež nemají obdobu v materiálním světě a léčí některé velmi specifické formy duševních nemocí duchů a démonů). Po splynutí obou bytostí nastane proces úzdravy. Nicméně trpících démonů jsou miliony a Dr. Hauptman si uvědomil, že na to sám nestačí a že dny jeho života se, vzhledem k jeho problémům se srdcem, pomalu krátí. Proto se rozhodl, že se o své poznatky podělí s veřejností – doufá totiž, že se najdou další, kteří budou v jeho nezištném díle, jež vyústí v nový zlatý věk lidstva, v němž již nebudou démoni a tedy ani duševně nemocní lidé.
Takto podrobně jsem se předmluvě věnoval proto, že je pro porozumění myšlenkovému světu Dr. Hauptmana klíčová. Co se zbytku knihy týče, nalezneme zde dvě části: První z nich je Parapsychopatologie, v níž autor charakterizuje problematiku duševních nemocí duchovních bytostí. Vychází v zásadě z Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a není tedy v tomto směru příliš originální. Zajímavé jsou jeho postřehy o tom, jak se tyto nemoci projevují u různých řádů duchovních entit. Nepokouší se o etiologii (tedy hledání příčin těchto nemocí), neboť, jak píše, „hovoříme zde o stvořeních mnohdy starých jako lidstvo samo. Někdy i starších...“. Zajímavé je, že zatímco endogenními psychózami (tedy schizofreniemi, depresemi, bipolární afektivní poruchou, paranoiou, parafrenií a dalšími poruchy s bludy) trpí andělé „padlí“, tedy démoni; andělé, kteří „nepadli“, trpí obtížemi neurotického charakteru.. Autor tvrdí, že mezi anděly je spousta neurotiků různého druhu, ale že se jimi nezabýval, neboť léčba mnohem vážněji nemocných démonů pro něj byla vždy prioritou. Nicméně na základě svých setkání s anděly dospěl k závěru, že by jim, spíše než parapsychofarmaka, mohla pomoci parapsychoterapie, nejlépe parapsychoanalýza, neboť nejčastěji mají problémy s Otcem.
Za nejobtížnější případy pokládá démony s poruchami osobnosti. Uvádí, že narozdíl od lidských sociopatů je úspěšně léčit lze, neboť se nemohou léčbě bránit, ale je třeba používat složité kombinace lékových egregorů či duchy léků dosud neexistujících. Přesto, jak přiznává, mnoho takto postižených démonů bylo zcela parapsychofarmakorezistentních.
Posledních 400 stran knihy je věnováno Parapsychofarmakologii a tvoří, ovšem s výjimkou autobiografického úvodu, nejzajímavější část knihy. Nacházíme zde stovky signatur snad všech existujících (a několika desítek neexistujících) psychofarmak. Autor zůstal v kontaktu s oborem, takže nechybí ani léky z poslední doby. Podle Dr. Hauptmana by tyto signatury mohly fungovat i v rámci samoléčby, pokud by se na ně psychiatrický pacient pravidelně vědomě soustředil či je nosil jako talisman, jak ale dodává, „k úplnému vyléčení démona je zapotřebí úplný rituál“. Jednotlivé léky jsou rozděleny podle základních okruhů duševních onemocnění a každému z nich přináleží signatura, duchovní jméno a přivolávající formule. Dále je pak obsažně vysvětleno, pro jaký typ pacienta je tento lék vhodný.
V doslovu pak autor znovu apeluje na čtenáře, aby pokračoval v jeho osamělém díle. Doufá, že v něm budou pokračovat spíše odvážní psychiatři, kteří se dokáží osvobodit od předsudků, než magikové a okultisté, kteří podle něj „mají obvykle tolik problémů sami se sebou, že by na jakékoli pokusy komunikovat s démony měli raději zapomenout“.
Jak toto dílo zhodnotit? Je... pozoruhodné. Osobně jsem přesvědčen, že autor se v žádném případě ze své nemoci nevyléčil, nicméně se mu, ztotožněním se s identitou „lékaře démonů“, podařilo převést ji ve společensky neškodnou formu. Výsledkem je pozoruhodný rukopis napsaný brilantní němčinou, dovedený k dokonalosti s německou důkladností a plný nádherných, ručně malovaných, plnobarevných signatur. Rukopis, za nějž autor nakonec možná zaplatil životem. Kniha totiž dosud nebyla vydána – rukopis mi jako zajímavou a zábavnou kuriozitu zapůjčil jeden český nakladatel, jenž si nepřeje být jmenován (sám jej dostal darem – rovněž jako zajímavou a zábavnou kuriozitu – od svého německého kolegy na Frankfurtském knižním veletrhu). Bylo by jistě krásné, kdyby kniha vydána byla – už pro nádherné výtvarné provedení signatur a čtivě napsanou autobiografickou předmluvu, jenže tisícistránková publikace (přičemž cca 400 stran by muselo být barevných), která nemá v podstatě žádné praktické použití a byla by tedy patrně neprodejná, je mimo možnosti českého i německého vydavatele. Kniha je navíc příliš složitá a komplexní na to, aby byla využita různými šarlatány, kteří se raději spokojí s „energetickými zářiči“, „tachyonovým léčením“ a podobnými pseudovědeckými nesmysly, než aby studovali tuto pozoruhodnou a svým způsobem nádhernou kombinaci démonologie a psychiatrie. Rukopis tak putoval od jednoho nakladatele k druhému a byl stále znovu odmítán. Když poslední z nakladatelů odeslal balíček s rukopisem doktoru Hauptmanovi zpět spolu s laskavým odmítnutím, po nějaké době mu jej jeho sekretářka vrátila na stůl jako nedoručený. Později nakladatel zjistil, že osmaělý Dr. Wolfgang Hauptman (jeho žena a dcera jej opustily již třetí rok po vypuknutí jeho choroby, tedy v době, kdy započal svou průkopnickou práci), zemřel ve věku 68 let na selhání srdce.
Ano, autor knihy byl nepochybně nemocný, ale základní myšlenka díla, totiž že démony či padlé anděly je třeba léčit a nikoli vymítat či odsuzovat k věčnému zatracení, ukazuje, že i ve své nemoci si Wolfgang Hauptman uchoval lidskost lékaře a nezpronevěřil se vznešeným zásadám Hippokratovy přísahy.
HAUPTMAN, W. Parapsychiatrie – Kompendium der parapsychiatrischen Parapsychopharmakotherapie. Rukopis, 2007. 1124 stran.