Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Magie: Skrytá historie kosmu

Kniha, o níž budu psát, je zaručeně nejpodivnější knihou, s jakou jsem se ve svém životě setkal. Její recenze je současně příběhem s tajemstvím, příběhem, který, spolu s tématem recenzovaného díla, vnesl do mého života velmi znepokojující pocit nejistoty.
Knihu Magia: la storia nascota dell'universo italského zednáře a mága Silvia Eságona jsem zakoupil v jednom malém antikvariátu v Benátkách, jež jsem navštívil v době konání proslulého karnevalu. Zaujala mne na první pohled svou vazbou v černé kůži (pravé!) a vzhledem imitujícím knihy z období před dvěma sty lety. Když jsem ji otevřel, setkal jsem se však s jazykem doby moderní – s paralelními světy, šipkami času, cestováním časem... Byl to pozoruhodný kontrast starého a nového a i přesto, že jsem si nebyl jist, zda se nejedná jen o další okultní brak založený na vybrakování slovníku moderní fyziky, knihu jsem za nemalý peníz zakoupil.
Když jsem se do ní posléze začetl, musel jsem uznat, že autor rozhodně neměl v úmyslu přiživovat se na popularitě soudobé vědy, ačkoli ji místy zmiňuje. Eságon čtenáři předkládá dobře promyšlenou a sugestivně napsanou koncepci světa, v němž čas běží po dvou šipkách, přičemž šipka času, kterou v každém okamžiku svého bytí tak či onak vnímáme, je ta méně důležitá. Jak uvádí v předmluvě, poznání pravé podstaty světa dosáhl praktikováním magie Michaela Bertiauxe, s jejíž pomocí se mu podařilo uzřít skutečné dějiny kosmu. Dále uvádí, že jeho pozorovaní potvrdily i další osoby z malé zednářsko-magické lóže Sesta, jež knihu také vydala jako soukromý tisk.
Vlastní pojednání o skryté historii kosmu je uvedeno známým citátem Arthura C. Clarka, že každá dostatečně pokročilá technologie se jeví jako magie. Eságon dodává, že každá funkční magie je ve skutečnosti pokročilá technologie a že magie jako taková je technologií z budoucnosti, kterou dokáží někteří nadaní jedinci využívat. Jak se k nám však taková technologie dostala a jak působí? Autor je na základě vlastních zážitků přesvědčen, že civilizace ze vzdálené budoucnosti, jež ovládly technologii cestování časem, průběžně mění naši vlastní minulost, přítomnost i budoucnost a zabudovávají do nich svou vlastní technologii, založenou na přímém psychofyzikálním působení na živou i neživou přírodu. Jak však dosáhnout něčeho takového a vyhnout se příslovečným časovým paradoxům? Jedním z řešení je větvení paralelních světů, to však autor odmítá. Skutečnost je podle něj mnohem zajímavější. Možnost cestování časem se člověku odkryje v okamžiku, kdy získá schopnost pohybovat se podél druhé, skryté, šipky času, jež je našemu vesmíru stejně vlastní, jako ta projevená. Existenci tohoto druhého času tuší ostatně i příslušníci tzv. přírodních národů, hovoří-li o „snovém čase“ (autor uvádí jako příklad australské Aboriginy). Eságon však jde ještě dál, tvrdí, že tento druhý čas nebyl vždy součástí kosmu, byl vytvořen našimi vzdálenými potomky, jimž se podařilo přeprogramovat samotný vesmír. Od té doby pronikají do minulosti, instalují v ní „snový čas“ a mění dějiny tak, aby transformovali sebe sama v ještě pokročilejší entity. „Celá evoluce tak, jak ji známe, byla nesčetněkrát modifikována,“ uvádí autor na straně 69 a dodává, že „první evoluce“, ta jediná přirozená a nyní ztracená v dávnověku druhé šipky času, trvala o miliardu let déle, než ta, jejíž pozůstatky nyní odkrývají paleontologové a jejíž přirozenost naivně zpochybňují všemožní antievolucionisté, kteří ovšem správně tuší, že k některým evolučním skokům došlo pozoruhodně rychle na to, aby byly přirozené. Na počátku zde byla civilizace, jež žila na stárnoucí Zemi sužované rostoucím slunečním žárem a zoufale hledala způsob, jak přežít. Část těchto lidí osídlila vzdálenější planety, pak ale vědci objevili způsob, jak vytvořit alternativní časový proud, což jim umožnilo provádět složité zásahy v čase. Zprvu tápali a některé změny, jež v minulosti provedli, je málem zničily, ale poté objevili způsob, jak efektivně urychlovat biologickou evoluci záměrným šlechtěním organismů v minulosti, což nakonec vedlo ke stále rychlejším průběhům evolučního procesu. Takzvané evoluční skoky tedy Eságon vysvětluje jako záměrnou činnost cestovatelů časem. Spolu s tímto urychlováním docházelo k fyzické transformaci našich vzdálených potomků – jak uvádí, jejich původní podoba měla s lidskou pramálo společného a zmiňuje legendy o předlidských rasách, jejichž pokřivenou podobu nám zachovala například theosofie.
Poté nastal čas uspíšit a zdokonalit vývoj člověka samotného. Tehdy naši vzdálení potomci „vynalezli“ duchovno. Autor tvrdí, že původní inteligentní civilizace, byť technicky pokročilá, byla ryze materialistická, měla omezenou představivost a nárůst vědění u těchto tvorů byl lineární a velmi pozvolný. V době, kdy přišel čas urychlit vývoj ještě více, podařilo se zmíněné rase osvobodit se od těžkopádných přístrojů a navazovat kontakt se „snovým časem“ díky cílenému šlechtění mozků svých vlastních dávných předků. Před zhruba sto padesáti tisíciletími našeho běžného času uměle vytvořeným selekčním tlakem vyšlechtili nový živočišný druh, Homo sapiens, člověka moderního typu. Přestože zpočátku (a ani v současné době měřeno běžným časem) neměl tento člověk, alespoň běžně ne, schopnost vstupovat fyzicky do skrytého časového proudu, díky další evoluci jí dosáhl již v době odpovídající budoucnosti za deset tisíciletí našeho běžného času. To lidem z budoucnosti umožnilo víceméně volně procházet různými časovými vrstvami a snadno provádět další a další změny a úpravy s vynaložením mnohem menšího úsilí a energie. Z těžkopádné rasy žijící na světě odsouzeném k zániku se tak postupně stali pokročilým lidem s fantastickou budoucností. Eságon uvádí, že nyní již fungují spíše jako strážní andělé svých vlastních předků a dílčími zásahy v minulosti dále kultivují svou vlastní civilizaci, jež je našemu současnému chápání stále nesmírně cizí, přesto je nám však mnohem bližší, než civilizace, které jí ve „snovém čase“ předcházely.
To, co vnímáme, jako duchovno či jako magickou realitu, přirovnává autor k nedokonalému vidění a neobratné chůzi ve světě, v němž bylo rozpoznáno plynutí „snového času“. Bohové, andělé a démoni, o nichž hovoří extatici, jsou ve skutečnosti nedokonalé vize popisující setkání s cestovateli časem; úspěšně vykonané magické akty jsou pak důsledkem praktického využití posunů v čase oběma směry. Vesmír, upravený k obrazu budoucího lidstva, toto všechno umožňuje.
Tolik tedy k teoretické části knihy, která je navíc protkána množstvím etnografických a parapsychologických zmínek o změněných stavech vědomí, zvláštních schopnostech některých lidí a také diagramy vyjadřujícími strukturu universa, v němž působí obě časové linie. Tyto diagramy v sobě obsahují některé kabalistické motivy, Eságon ostatně prohlašuje, že kabalistický systém je přímo inspirován z budoucnosti, a jeho cílem je záměrný posun vědomí určitých klíčových osob tak, aby další vývoj lidstva byl ještě více urychlen.
Druhá část knihy je snad ještě zajímavější – je totiž orientována na praxi. Autor předkládá sérii magických technik zaměřených na postupné uvědomění si existence „snového času“, zření minulosti i budoucnosti a následně pak i na úspěšnou realizaci zásahů do přediva času. V lecčems je inspirován Bertiauxem, ale, jak uvádí, některé věci lze popsat jednodušeji. Ve své koncepci zdůrazňuje práci s odfiltrováváním vlivu vlastního nevědomí, které podle autora funguje jako clona, jež deformuje vnímanou pravdu tím, že do ní vnáší naše současné osobnostní i kulturní vzorce. Opravdu efektivní magickou práci lze podle Eságona provádět pouze s dokonale nezaujatou myslí. Proto také klade velký důraz na meditace a ne-myšlení jako nezbytnou přípravnou fázi pro magickou práci s časem.
V této části knihy jsou obzvláště zajímavé koncentrační symboly, jejichž cílem je změna adeptova vědomí. Už jen pouhé dívání se na ně mne uvádělo ve zmatek a uvědomil jsem si, že na seriózní zabývání se jimi si budu muset vyhradit dostatek klidu na dlouhodobou a nerušenou práci.
V závěru se pak autor ptá, co poznání těchto tajemství znamená pro zednáře a jejich koncept Architekta, Stvořitele vesmíru. Tvrdí, že nyní již Architekt není předmětem víry, ale dosažitelného poznání; existuje coby kolektivní bytost, jež ve vzdálené budoucnosti směřuje k jednotě a dokonalosti. Zde odkazuje na Teilharda de Chardin a jeho „Bod Omega“ coby vyvrcholení procesu utváření noosféry, ale dodává, že bez dvou časových proudů a neustálé změny minulosti primárního času by takový Bůh byl pouze vzdáleným Vykupitelem. Ve skutečnosti, jak ji Eságon poznal, je ale vpravdě všudypřítomným a neustále činným Stvořitelem universa – a současně pravým vrcholem evoluce lidstva.
Tolik tedy k obsahu knihy. Rád bych napsal, že až výše uvedené postupy vyzkouším, dám vědět, nakolik jsou či nejsou funkční, ale recenzovaná kniha zmizela. Když jsem začal recenzi psát, měl jsem ji v ruce, a poté, co jsem skončil popis teoretické části knihy, jsem ji odložil na monitor a šel spát. Druhého dne byla kniha pryč. Moje žena tvrdí, že vůbec nepostřehla, že na monitoru nějaká kniha byla; vlastně si ani nevzpomíná, že by vůbec kdy nějakou takovou knihu kdy viděla. Dlouho jsem ji marně hledal a po několika hodinách jsem rezignoval a napsal reflexi druhé poloviny textu po paměti. Když však nyní dokončuji tuto recenzi, uvědomuji si, že vůbec neumím italsky a nevzpomínám si, že bych kdy byl v Benátkách, natož abych tam kupoval nějaký magický spis. Jsem zmatený, dezorientovaný a mám stále silnější pocit, že Benátky, karneval, kniha i její četba se mi jen zdály.
ESÁGON, S. Magia: la storia nascota dell'universo. Venezia : Sesta, 2008. 491 str.