Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Zvláštní knihy

Není snadné napsat recenzi o knize recenzí, zvláště pak, když taková recenze může zhatit celý autorův původní záměr. Přesto však soudím, že je vhodné čtenáře upozornit na dílko Jeremyho Fieldra Zvláštní knihy. Pokud tedy knihu vlastníte a hodláte ji číst, což rozhodně doporučuji, pak v této chvíli nečtěte tuto recenzi – vraťte se k ní až jako k jednomu z možných zhodnocení díla.
Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že kniha vyšla pouze v malém nákladu, jenž byl rozebrán, a je otázkou, kdy se dočkáme dotisku, pokládám za užitečné, aby se ti, kdo toto dílko nevlastní, seznámili alespoň s jeho recenzí.
Než se dostaneme k vlastnímu dílu, podívejme se nejprve stručný životopis autora otištěný na přebalu knihy: Jeremy Fielder (vlastním jménem Jeremias dos Campos) se narodil 5. 3. 1975 v Oltecu. Od útlého dětství se živě zajímal o mýty a pověsti svého okolí. V roce 2000, krátce po dopsání jednoho ze svých dobrodružných románů, se odstěhoval a pobýval na různých podivných místech, až nakonec na podzim roku 2002 zakotvil v Blackfieldu, kde žije dodnes. Pracoval jako terapeut a pojišťovák, studuje magii a chová neobvyklá zvířata.
Musím říci, že už tyto řádky mne naplnily jistým podezřením. Nejsou tam uvedeny žádné země, „vlastní jméno“ autora zní portugalsky, ale jméno Oltec nezní jako místo v Brazílii či Portugalsku, snad spíše jako nějaké mexické místo. Blackfield skutečně existuje, je to vesnice v anglickém Hampshiru.
Více se o autorovi nedozvídáme, přejděme tedy ke knize samotné. Bez jakéhokoli úvodu jsme vtaženi do světa zvláštních knih a rozpoložení čtenáře se pohybuje mezi nadšením a nedůvěrou. Bylo by možné, aby knihy tak podivné, ať již jde o díla odborná, poetická či o magická (navíc tak zvláštní, že je vlastně vůbec nelze do zmíněných kategorií zařadit – magie, věda i poesie se v nich často nečekaným způsobem mísí), mohly na této zemi existovat bez povšimnutí? Následuje nevyhnutelné – vyhledávání na internetu. A v té chvíli už máme celkem jasno: „Strýček Google“ neví vůbec nic ani o autorech, ani o recenzovaných titulech, jež údajně napsali. Autor nás sice přesvědčuje, že jím recenzované knihy upadly do zapomnění z mnoha různých důvodů, ale kritickému čtenáři je jasné, že zde máme co do činění s postmoderní fikcí inspirovanou nepřekonatelnými Borgesovými povídkami a stejně tak fascinující Dokonalou prázdnotou Stanisława Lema (nápad psát o neexistujících knihách je ovšem mnohem staršího data). Narozdíl od Lemovy knihy ovšem v knize Fieldrově chybí úvodní stať, která by čtenáře upozornila, že je mystifikován: „Literatura nám doposud vyprávěla o fiktivních postavách. My půjdeme dál: budeme popisovat fiktivní knihy.“ (Dokonalá prázdnota, s. 7). Čtenář je tedy přímo heideggerovsky „vržen“ do propasti mystifikace a pokud uvěří, tím větší otřes následuje, když zjistí, že všechno je jinak. Nutno však autorovi přiznat, že nakonec přiznává barvu, a to v poslední „recenzi“ knihy, jež má být knihou fiktivních recenzí, inspirovanou díly Borgese a Lema. V té chvíli musí již každému čtenáři dojít, že jej autor celou dobu vodil za nos.
Jaké tedy jsou ony fiktivní knihy, knihy příliš zvláštní na to, aby byly čteny (a aby vůbec existovaly!). Je obtížné to nějak shrnout. Fieldrova imaginace přelétává od přírodních věd k magii, od antropologie k poesii, setkáváme se s prapodivnými teoriemi a ještě podivnějšími fikcemi uvnitř fikcí. Soudím, že mnohé z myšlenek, s nimiž se v knize setkáme, připadly autorovi příliš zvláštní na to, aby byly myšleny a proto je zaobalil do fiktivního recenzentského odstupu, aby se s nimi nemusel ztotožnit. V dalších případech pak může jít o nápady, jež bylo autorovi prostě líno napsat. Obojí ostatně zmiňuje v závěrečné sebeodhalující recenzi. Srovnáme-li dílo s jeho nejslavnější paralelou, tedy s Lemovou Dokonalou prázdnotou, je třeba konstatovat, že Fielder nedosahuje Lemova mistrovství. Jeho „recenze“ jsou vesměs kratší než Lemovy a nejsou povětšinou tak důkladně a brilantně propracované. Nicméně na mě přeci jen oním nezapomenutelným lemovským kouzlem zapůsobily a čtenář (nebo alespoň já) má tendenci autorovi odpustit fakt, že je pouhým epigonem.
Co říci závěrem? Pokud jste knihu nečetli, budete ji číst již jako fikci a nedostane se vám existenciálního prožitku nedůvěry spojené s touhou věřit, přesto se však jistě dobře pobavíte a dostane se vám i mnoha námětů k zamyšlení.
FIELDER, J. Strange Books. Vanity Fair : Winchester, 2009. 99 stran.
Další literatura:
LEM, S. Dokonalá prázdnota ; Golem XIV. Praha: Svoboda, 1983. 332 stran.