Kamarádky mě litují, že žiju sama. Přitom jsou k politování ony samy, směje se Michaela

Nedávno oslavila sedmatřicáté narozeniny, s nikým nechodí a žije sama v malém bytě se dvěma kočkami. Kdykoli to o ní někdo zjistí, okamžitě nasadí soustrastný pohled. Ani blízké kamarádky ji doteď nepřestaly litovat. A netuší, že ona by s nimi za žádnou cenu neměnila.

Před deseti lety ještě věřila, že jednou bude žít úplně normální život podle konvencí. Najde si partnera a spolu založí rodinu. Jak ale roky běžely a ten pravý nepřicházel, začala své životní plány pomalu přehodnocovat. Ve třiceti pak měla jasno. Děti mít nebude. Ne že by proti mateřství něco měla. Jen žila stále ještě sama. Muže, kteří se kolem ní točili, by si jakožto životní partnery nikdy nevybrala. A v roli otce jejího dítěte si je nedokázala představit už vůbec. Dobře si pak spočítala, za jak dlouho by porodila, kdyby toho pravého měla teprve potkat.

„Co jsem nikdy nechtěla, to je být starou matkou. Promiňte, já vím, že dnes už je to trochu jiné, ale děti si tak jako tak zaslouží mladou maminku, která jim je přece jen o hodně blíž. A taky jí nezůstanou na krku pomalu do důchodu. Svůj čas jsem prošvihla, takže proč bych se měla do rození dětí za každou cenu nutit a třeba i otěhotnět s nějakým kompromisním týpkem?“ ptá se Michaela, ale sama v sobě má už nějaký ten rok jasno. Namísto partnera a dětí si před pěti lety pořídila jinou společnost. Dvě kočičky z útulku. A veškerou svou lásku a péči věnuje jim.

„Jsou jako moje děti. Ne, nebojte, nejsem praštěná. Nevozím je v kočárku ani jim nečtu pohádky na dobrou noc. Ale naplňují mě štěstím a klidem. Kdo nikdy nechoval kočku, nepochopí. Můžu tedy bez přetvářky říct, že jsem vážně spokojená a necítím, že by mi v životě něco chybělo. Jenže moje rodina ani kamarádky tohle nedokáží pochopit,“ kroutí hlavou Michaela, která kvůli tomu často slýchá slova útěchy a litování. A dodnes musí odmítat dohazování zaručeně skvělých nápadníků. Jenže ona už nechce ani životního partnera.

„Vůbec nic mi takhle nechybí. Rozhodně nemám v plánu někoho si stěhovat do bytu. Nebo se hnát k někomu jinému. Dělám si jen to, co chci, nemusím se nikomu podřizovat, snad jen s výjimkou těch mých chlupatých zlatíček,“ směje se Michaela s tím, že to samozřejmě neznamená, že by neměla kamaráda s výhodami. Jenže v tomto případě jde čistě o vzájemné vyjití si vstříc, co se milování týče. Jejímu okolí to ovšem přijde jako přežívání. Kdykoli tak na to přijde řeč, neodpustí si soustrastné pohledy, povzdechy a ujišťování, že třeba ještě někoho najde a otěhotní.

„Kámoškám a kolegyním je mě líto. Přitom jsou to ony, kdo je tady k politování! Unavené a uštvané matky, nepochopené partnerky, totálně bez vlastního života. Zatímco ony jsou zapřažené v domácnosti, u dětí a chlap na ně dlabe, tak já jsem svou paní. Vyspím se, pobavím, jedu kamkoli se mi zachce. Zkrátka žiju,“ usmívá se Michaela a dodává, že všechny poznatky si nechává sama pro sebe. Dotyčné by si tuhle smutnou pravdu prý stejně nikdy nepřiznaly.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka

Naše svobodná rozhodnutí, jakým způsobem žijeme své soukromé životy, by měla být v ideálním případě akceptována a nezpochybnována. V případech, kdy je naše volba v rozporu se zavedenou společenskou normou a vnímáním „normálnosti“s očekáváním okolí, nastává problém.

Michaela má racionálně zpracované důvody pro své současné nastavení. Pokud tyto důvody ladí i s emocemi (a to považuji za zásadní) a nemají podtext hořkosti a rezignace či kompenzace, vnímám její postoj jako zdravý. Každé ženě nemusí zběsile tikat biologické hodiny, které ji mohou nahnat do pozice, kdy je nutno ukořistit partnera pro naplnění její potřeby mateřství. Bohužel, znám matky, které byly tlakem okolí vmanévrovány do své role a výsledkem není ani šťastné mateřství, a tudíž ani pro dítě šťastné dětství. Okolím podsouvaní „Bubáci“ v katastrofálních scénářích typu „na stará kolena zůstaneš bez dětí sama…“ jsou v porovnání s realitou osamocených rodičů naprosto nefunkční.

Vymezit se a následně si ustát názor, který se vymyká společensky přijatým stereotypům, vždy přináší nepříjemné konfrontace. Žádná volba není k politování. K politování je pouze negativní důsledek našich rozhodnutí, a to je již úkolem každého jednotlivce, jak se s tím vypořádá. Michaelin příběh v tomto bodě nekončí. Její nastavení a pozitivní prožívání svobody a nezávislosti vytváří energeticky volný prostor. A právě tento prostor, bez křeče nutnosti a očekávání často v reálném životě přináší převratné změny.

Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.

ŽENA -IN