Kdybys mě měl opravdu rád... Emoční teroristky muži často opouštějí

Je opravdu žena tvůrkyní vztahu? Co je emoční terorismus a proč často muži nereagují na naše požadavky? Jak má vypadat správná komunikace o potřebách? A kdy je načase vzdát veškeré snahy a vztah opustit?

O tom, jaké zásadní chyby děláme už během seznamování, jsme si povídaly v prvním díle rozhovoru. Tentokrát jsme se zaměřily na to, jak partnerství nejen udržet, ale chovat se tak, aby přímo vzkvétalo. A jak Lucie tvrdí, my ženy můžeme ovlivnit opravdu hodně...

Lucie, jaké jsou podle vašich zkušeností nejčastější důvody, proč muži odcházejí ze vztahu?

Nedávno jsme provedli mezi muži vlastní průzkum, ve kterém jsme jim tuto otázku položili. Výsledky stále zpracováváme, ale mezi hlavní důvody odchodu patřila nevěra, ať už fyzická či citová, následovaná lhaním a ztrátou důvěry. Častou příčinou byl také mužův pocit, že ho partnerka nerespektuje. Pro někoho možná překvapivě figurovalo ochladnutí citů až na konci žebříčku. Pro muže toto není hlavním důvodem k opuštění vztahu.

Existuje však ještě jeden faktor, který sice není na předních místech statistik, ale je podprahově velmi silným důvodem, proč muži vztah ani pořádně nezačnou, a pokud ano, necítí se v něm dlouhodobě dobře: a to je citová labilita partnerky. Jinými slovy – výbuchy hněvu, pláče, vyvolávání pocitu viny, věty typu „kdybys mě měl opravdu rád, tak bys...“ a podobné chování. Říkáme tomu emoční terorismus.

Muži přiznávají, že je to trápí, když se mnou mluví osobně. A děje se to pravidelně. V takových případech pak často ze vztahu utíkají – dávají přednost práci, kamarádům, sportu nebo třeba jiné ženě, která ještě na začátku dokáže zvládat své emoce. Samozřejmě i muži mohou být emočně nestabilní, ale nyní mluvíme o tom, proč opouštějí vztah se ženou, ve kterém jsou.

Muži moc o svých citech nemluví, takže my ženy často zjistíme, že je něco špatně, až když je pozdě, například přijdeme na partnerovu nevěru. Je nějaký způsob, jak problémy odhalit dříve?

Výborná otázka, samozřejmě! Své klientky učím jedno pravidlo, které pomáhá ve vztahu udržet patřičnou důvěru a dobrou energii. To zní, že žena by měla být v životě svého muže více než on v jejím. Tím mám na mysli, že zná jeho kolegy, případně se může podílet i na jeho práci, například s ním jede na služební cestu, tráví čas s ním a jeho přáteli, orientuje se v jeho koníčcích. To samozřejmě neznamená, že ho sleduje a honí. Všeho s mírou! Ale vždy si najde způsob, jak být žádaná nebo užitečná, i kdyby jen tím, že všem přinese kávu.

Podle mých zkušeností lžou muži mnohem méně, než my ženy tvrdíme. Chce to ale pozorně naslouchat a nevybírat si, co se mi zrovna hodí.

Díky tomu žena svého muže ještě lépe poznává a vztah také tímto chrání. To je důležité zejména ve chvíli, kdy partnerství přejde do fáze bezpečí a jistoty, nebo když přijdou děti. Kdo pak bude vědět víc o tom, co daný muž denně prožívá? Jeho žena, která je celý den doma s dětmi, nebo zaujatá svým životem, „tolerující“ jeho svobodu? Nebo kolega, který s ním prožívá vzestupy a pády v práci? Nebo milý klient či rodinný přítel, který mu „rozumí“ více než jeho žena? Když si pak takový muž stěžuje, že mu jeho žena nerozumí, nelže... Samozřejmě to není omluva pro případnou nevěru. Ale každá žena by si na to měla dát pozor. Protože za nevěrou stojí vždycky dva.

Mužské a ženské role. Na to se v dnešní společnosti moc nehraje. Myslíte si, že je to pasé, nebo by muž i žena měli každý ve vztahu nějakou roli zastávat?

Tato otázka mi přijde v dnešní době velmi podceňovaná, já ji však vnímám jako zásadní. Mužské a ženské role totiž podle mého názoru existují, jen je třeba je trochu vysvětlit. Nejde ani tak o roli samotnou, ale o energii, kterou určitá činnost v člověku, který ji vykonává, podporuje.

Tento koncept krásně rozvinul psycholog John Gray, který napsal se svou dcerou, rovněž psycholožkou, knihu Beyond Mars and Venus, která bohužel ještě nebyla přeložena do češtiny. Je to skvělé dílo, protože krásně ukazuje ženskou a mužskou roli, což je to, co od sebe v dnešní době stále očekáváme a potřebujeme – bez ohledu na to, zda je to politicky korektní nebo v souladu s emancipačními pravidly.

John například říká, že opakující se činnosti jako praní, vaření, žehlení podporují více ženskou energii, zatímco nepravidelné činnosti jako výměna žárovky nebo oprava mixéru podporují více mužskou energii. Pokud tedy žena chce, aby v sobě muž podporoval mužskou energii, neměla by po něm vyžadovat mytí nádobí nebo vaření, rozhodně ne v poměru padesát na padesát, tedy jeden den já a druhý ty. To samozřejmě neznamená, že muž nemůže nikdy uvařit nebo uklidit. Ale neměla by to být jeho pravidelná povinnost. Stejně tak by se žena, pokud chce posílit svou ženskou energii, neměla pouštět do jednorázových věcí, ale přenechat je svému partnerovi.

To zní, jako bych měla dělat vše v domácnosti a ještě do toho pracovat...

Tak to samozřejmě není... Ale musíme si ujasnit, v jakém partnerství chceme být a co je pro nás důležité. A tady se dostáváme na individuální úroveň konkrétních případů. Podle mě si každá žena zaslouží pomoc v domácnosti. V dnešní době nám také nic nebrání mít obrovsky úspěšný pracovní život a zároveň krásný vztah a čistou domácnost, ale chce to trochu organizace a přemýšlení... Ale to už je zase jiné téma.

Několikrát jsem z různých stran slyšela názor, že tvůrcem vztahu je žena. Souhlasíte s tím?

Souhlasím, s upřesněním. Všichni máme schopnost vytvářet vztah, jak muži, tak ženy. Ale ženy mají za vztah větší odpovědnost. Proč tomu tak je? Ne proto, že by to někdo někdy řekl, ani ne kvůli genderovým stereotypům. Ale proto, že ať už si to ženy uvědomují, nebo ne, mají pro to větší předpoklady. Podstatou ženské energie je totiž láska. Chceme ji přijímat a dávat. V životě ženy může být všechno skvělé, ale pokud nebude mít možnost dávat a přijímat lásku v podobě, po které touží, nebude plně šťastná.

Cítit pocity a nutit druhého, aby je prožíval s vámi a trpěl, jsou dvě různé věci.

Podstatou mužské energie je seberealizace. Muž může mít krásnou rodinu, vztah, ale pokud necítí, že dosáhl naplnění nebo k němu minimálně nesměřuje, nebude spokojený a nebude ani dávat rodině to nejlepší, co má, případně rodinu ani nezaloží.

Můžete uvést nějaký příklad, jak se toto projevuje v praxi?

Určitě. Pokud tento článek čte žena, ať se zamyslí, jestli se to stalo i jí: Ráno se pohádala s mužem, kterého miluje. Pak se vydala do práce, ale v duchu si stále dokola přehrávala, co kdo udělal a proč. Psala mu dlouhé esemesky, protože si to chtěla ujasnit. Možná ji čekala důležitá porada, ale vždycky, když jí pípla zpráva, podívala se, jestli je to on a co jí řekl na to, co mu napsala.

Muž, když jde po hádce do práce, může být roztěkaný, ale celý den o tom nepřemýšlí. Nechá to v sobě uležet, a když se rozhodne, že je třeba něco s tím po práci udělat, udělá to. Ranní událost však nepodmiňuje celý jeho den a nemá v jeho mysli trvalé místo. Naopak, když přijde domů, možná už mu bude ležet v hlavě nějaký pracovní problém.

Právě z tohoto důvodu se ženy většinou budou o vztahy více zajímat, vzdělávat se v nich a řešit je. A proto mají za vztah větší zodpovědnost. Protože o to stojí.

Už jste zmiňovala emoční terorismus a nerespekt. Je ještě něco, čím my ženy, možná nevědomky, vztahy ničíme?

To by vydalo na velmi dlouhou odpověď, ale zkrátím to. Za prvé ženy často nevědí, co vlastně chtějí, už když jdou do vztahu. Kvůli tomu se pak pro daného muže nedokážou plně rozhodnout. Váhají, zda je to opravdu ten pravý, zda není někdo lepší... To pak vede k takovým věcem, jako je nevážení si partnera, lhaní, nebo dokonce nevěra.

Když tedy přijmeme skutečnost, že můžeme milovat, a zároveň se smíříme s tím, že osoba, kterou milujeme, nám nemusí dát to, co ve vztahu potřebujeme, můžeme se snadno rozhodnout, že ačkoli ji milujeme, nebudeme s ní ve vztahu. A tak si ušetříme mnoho bolesti.

Další chybou je naopak stavění partnera na piedestal, což opět souvisí s tím, že žena neví, co chce a potřebuje. Kde jsou její hranice? Kde je ono „ne, takové chování pro mě není únosné“? Právě toto nastavování hranic mnoho žen buď nepoužívá pro důležité věci ve vztahu, nebo zneužívá pro spoustu nedůležitých věcí.

Problémem také je, že ženy muže neposlouchají. Nebo poslouchají selektivně, zaměřují se jen na to, co chtějí slyšet. Například muž řekne jasně, že o vážný vztah nemá zájem, ale žena hledá v jeho řeči náznaky, že možná změnil názor, a pak je zklamaná. Takové ženy pak tvrdí, že muži lžou. Ale podle mých zkušeností lžou muži mnohem méně, než my ženy tvrdíme. Chce to ale pozorně naslouchat a nevybírat si, co se mi zrovna hodí.

No a nakonec je to už zmiňovaný emoční terorismus...

K tomu bych se ráda ještě vrátila. Není to tak, že emoce k ženám zkrátka patří?

Ano, zdá se, že ženy cítí a používají širokou škálu pocitů, možná širší než muži. Ale cítit pocity a nutit druhého, aby je prožíval s vámi a trpěl, jsou dvě různé věci. Ženská energie není o emocionálním terorismu, ale o chápání svých pocitů jako daru – aby byl vztah a život lepší a pestřejší, ne horší.

Jak má žena tedy sdělit, co ve vztahu potřebuje, aby to muž pochopil?

Je toho víc, co bychom jako ženy mohly v komunikaci ve vztahu zlepšit. Jsou tu však dva hlavní body: Za prvé, jak už jsem říkala, žena musí začít muži lépe naslouchat. Neskákat mu do řeči, nevkládat mu do úst slova, která nepoužil, poslouchat a přijímat celé věty přesně tak, jak jsou.

Druhým bodem je naučit se jasně komunikovat a domlouvat se na dalším postupu nebo výsledku. A to pro nás ženy není úplně přirozené. My toho hodně namluvíme, děláme odbočky, používáme hádanky a narážky a očekáváme, že nám partner bude rozumět. S mužem je však třeba komunikovat přímo.

No, nevím, já jsem to bývalému partnerovi říkala velmi jasně: „Netrávíš se mnou dost času.“ Ale nic to nezměnilo.

Ano, to je velmi časté. Žena takto komunikuje a myslí si, že svou touhu vyjádřila dostatečně. Ale on slyší jen stížnost. Když mu však žena řekne: „Miláčku, ráda bych s tebou trávila více času. Mohli bychom být spolu každý čtvrtek večer a každý druhý víkend? Nebo máš jiný návrh?“ V tu chvíli muž většinou zbystří, otevře svůj diář a podívá se, jestli je to možné.

Do vztahů se chodí dávat, ne brát. Ale je potřeba i zdravý rozum.

A to je obrovský rozdíl v komunikaci, který s mým týmem často vyučujeme a který už pomohl mnoha vztahům.

Hodně mluvíte o bezpodmínečné lásce. Co to ale znamená v praxi? Kde je hranice mezi bezpodmínečnou láskou a tím, že si ve vztahu nechávám všechno líbit?

Učím pravidlo, že láska je nesobecká, ale vztah má svá pravidla. Vedu každou klientku k tomu, aby si určila, co se ve vztahu musí stát, co se nesmí stát a jaké vlastnosti musí mít její ideální muž. A není to vůbec dlouhý seznam, je to jen pár pečlivě vybraných věcí, přes které zkrátka „nejede vlak“. Pokud tyto požadavky muž splňuje, žena se nemusí bát mu otevřít své srdce. Musí ale rozlišovat mezi pocitem lásky a vztahem, na kterém se ti dva shodnou.

Jak to myslíte?

Láska jako taková nebolí – láska je vždycky nádherná. Jak říká kouč a autor Tony Robbins, bolí pouze naše nenaplněná představa. Když tedy přijmeme skutečnost, že můžeme milovat, a zároveň se smíříme s tím, že osoba, kterou milujeme, nám nemusí dát to, co ve vztahu potřebujeme, můžeme se snadno rozhodnout, že ačkoli ji milujeme, nebudeme s ní ve vztahu. A tak si ušetříme mnoho bolesti. Už se nebudeme snažit „nacpat“ do svých představ někoho, kdo je nechce naplnit. Postupujeme k dalším lidem, dokud nenajdeme někoho, kdo nám zcela vyhovuje.

Řekla bych, že mnoho žen se bojí tak dlouho vybírat...

Ano, k takovému jednání musíme najít sílu. Když si ale dostatečně nevážíme samy sebe a svých potřeb, tak si nás nemohou vážit ani ostatní. Pak budeme do takových nenaplněných vztahů vstupovat dál a začarovaný kruh se roztočí... Stále budeme milovat sobecky, protože si budeme myslet, že „když řekl, že mě miluje, tak mi MUSÍ dříve nebo později dát to, co chci, vždyť já ho taky miluju, a co všechno pro něj dělám, jak trpím...“

Ale takhle vztahy nefungují. Do vztahů se chodí dávat, ne brát. Ale je potřeba i zdravý rozum.

Velkou chybou ve vztazích je, že děláme to, co si myslíme, že druhý člověk potřebuje, místo abychom mu dali to, co skutečně potřebuje. Když se k tomu přidá emoční nestabilita a neschopnost správně komunikovat, i ten nejlepší vztah to těžko přežije v dobré kondici.

Jaké základní potřeby mají ve vztahu muži a jaké ženy – tedy pokud se od sebe liší?

Zde opět musím zmínit Tonyho Robbinse, který spolu s psycholožkou Cloe Madanesovou rozvinul psychologii základních lidských potřeb. Ty jsou pro každého člověka stejné a uplatňují se i ve vztazích. Jde o tyto potřeby – potřeba bezpečí, potřeba výzvy a změny, potřeba důležitosti, potřeba lásky a spojení, dále pak potřeba růstu a potřeba dávání nad rámec sebe sama.

Tyto potřeby mohou mít různou podobu. Pro muže může jistota a bezpečí ve vztahu znamenat, že když přijde domů, bude tam jeho partnerka. Pro ženu to může být například to, že když partnerovi zavolá, on zvedne telefon, nebo že nosí snubní prsten na ruce. Všechny tyto potřeby má každý z nás a ve vztahu si je musíme vzájemně naplňovat. Způsob, jakým to děláme, je však individuální – záleží na konkrétním člověku a páru.

A právě toto je skvělý způsob, jak vztah zlepšit, když zrovna nefunguje, a jak zajistit, aby zůstal dlouhodobě krásný, naplňující a radostný.

Kde je ale podle vás ta hranice, kdy by se žena měla přestat snažit, a prostě jít dál? Teď myslím v dlouhodobém vztahu...

Zde je potřeba zaměřit se právě na uspokojování základních lidských potřeb. Mám je všechny naplněny tak, jak potřebuji? Naplňuji je také svému partnerovi tak, jak potřebuje on? Velkou chybou ve vztazích je, že děláme to, co si myslíme, že druhý člověk potřebuje, místo abychom mu dali to, co skutečně potřebuje. Když se k tomu přidá emoční nestabilita a neschopnost správně komunikovat, i ten nejlepší vztah to těžko přežije v dobré kondici. Proto ještě než práskneme dveřmi, měli bychom se zamyslet nad tím, jak na tom s těmito dovednostmi jsme.

Osobně si myslím, že je vždy lepší navštívit před odchodem ze vztahu odborníka na vztahy nebo mentora. Nemyslím tím jen párovou terapii, hodně toho může žena změnit sama. Pomoci může i dobrý online kurz nebo program, který ukáže, jak důležité vztahové dovednosti získat. Je totiž velmi pravděpodobné, že vztah je v jádru dobrý, jen nevíme, jak dát partnerovi to, co skutečně potřebuje. A on to neumí dát nám. Možná ne proto, že by nechtěl, ale proto, že to není správně sděleno, a on vlastně neví, co skutečně potřebujeme.

Teprve když si dáme tu práci a jdeme do „nápravy“ naplno a zjistíme, že nám partner nechce dát to, co potřebujeme, je opravdu čas jít dál. A platí, že čím dříve, tím lépe. Plýtvat časem ve vztazích, které nikam nevedou, určitě není dobrý nápad.

Milada Kadeřábková Flowee