Když vypadne proud...

Pět hodin bez proudu. A svět, na který jste zvyklí, se rozložil?
Přijeli jsme z Českosaského Švýcarska. Z ticha, co uzemňuje. Z lesa, kde to voní po kapradí. A protože víme, že za pár dní odjíždíme na měsíc pryč, abych měla klid a čas naposledy projít svou novou knihu pro vás, těšili jsme se domů. Na možnost vyprat všechno prádlo, na věci, co nám dávají náš rodinný řád. Na odpolední čaj.
A tak jsem po návratu natočila do konvice vodu z kohoutku a zmáčkla tlačítko. Nic, ticho. Zkouším rozsvítit světlo, nic. A muž kontroluje jističe, ale vše se zdá v pořádku.
Než se stíháme rozkoukat a zjistíme, co se děje, nosíme pomalu věci z auta a kolem nás se rozjíždí katastrofický film...
„Honzo jako CO budeme večeřet?! Všechno mám v lednici!“
„Romanka mi neusne bez pohádky! To si jako máme povídat?!“
„Nejde Wi-Fi! Mám call s klientem!“
„Já se potřebuju osprchovat! Já z toho kola smrdím a máme elektrické ohřívání!“
„Nejde Netflix. Nejde. Netflix.“ (Tohle se opakovalo často jako nějaká nová prapodivná modlitba.)
Nikdo nemluvil tak nějak o tom, co by pochopitelné bylo (záložní zdroje v nemocnicích nebo nemožnost pro některé stařečky dostat se bez výtahu do vyšších pater…)
Nejdřív se usmívám a pozoruji lidi, kteří proudí kolem našeho auta. Míří do obchůdku, který zatahuje roletu a tak zmateně řeší soukromé věci na chodníku. A najednou cítím, že mi nějak úsměv tuhne na rtech. Už se mi nechce smát.
Přitom, u nás doma televizi nemáme. Technologie nás míjejí, až na robota Kryšpína, který vysává podlahy. Hry nehrajeme. Nescrolujeme. Nádobí myjeme ručně. A dětem večer čteme, takže mě absence nějakého večerníčku opravdu nechává chladnou.
Přesto jsem vnímala z gestikulace lidí kolem, že jde o víc, než se zdá. To už jsem mezitím pochopila, že zkrátka a jen nejde proud. Takže když jsem si vzpomněla, že máme v garáži starou petrolejku z chalupy, řekla jsem si, že to bude docela zábava. A byla, když jsme ji hledali mezi zaprášenými věcmi a zimními pneumatikami. Protože jsme našli spoustu věcí, na jejichž existenci jsme už zapomněli.
Co se to dělo? A kdo si to umí přiznat?
Máte zásoby jídla na měsíc, ale neumíte ho ohřát bez mikrovlnky.
Máte data, ale žádný signál uvnitř.
Umíte stáhnout aplikaci na cokoliv, ale nedokážete být deset minut v tichu.
Nikdo vás to neučil a nikdo ani nebude. Protože vždy je lepší stádo, které se nechá vést než samostatné bytosti s vlastním názorem, které si odmítají nechat bez důkladného nacítění a zvážení cokoliv nakukat. A tak vám to teď píši ne proto, abych soudila. Ale abych vás jemně probudila. Protože mě můj děda probouzel často a já mu za to děkuji každý jeden den až nyní, když je někde mimo hmotnou sféru.
Dnes jsem na dědu myslela celé odpoledne. Na jeho úsměv. Na flanelku. Na to, jak stál nad ohněm a klidně řekl: Elektřinu ti můžou vypnout, Barunko. Ale ešus nad ohýnek dáš vždycky.“ Tato věta se mi vybavila dnes v tom chaosu a také se mi vybavila spousta jiných věcí. Třeba fakt, že jsme neměli žádné mobily, neexistovalo každodenní propojení mezi lidmi, většina domácností postrádala televizor i pevnou telefonní linku. A nikdo z toho žádné trauma neměl, bylo to normální.
Děda měl pravdu. A věděl, že na život se musíš trochu připravit. Ne tím, že si koupíš další chytrý přístroj. Ale tím, že si nenecháš vzít svou schopnost ustát nepohodlí.
Všimli jste si?
Zhaslo... a vy jste zpanikařili.
Nemůžete scrollovat a nevíte, co dělat s rukama.
Nejste online – a máte pocit, že neexistujete.
Ale co když právě v tom výpadku je dar? Zastavení? Prostor. Šance. Vrátit se k tomu, co jste nebyli ochotni vidět. Že vám chybí výbava. Že nemáte žádný vnitřní plán. Že to všechno, co vás drží nad vodou, visí na zásuvce.
A co když…tohle všechno jednou vypadne na dýl než pět hodin? Na dny? Týdny? Co potom? Budete čekat, až se systém zase zapne? Nebo konečně zapnete sami sebe?
A tak si příště, až vypadne proud:
zapalte svíčku.
ohřejte vodu na plynu. Na ohni. Nebo neohřívejte nic.
posaďte se. A chvíli jen poslouchejte.
Ticho. Sebe. Děti. Přírodu. Ten vesmírný šum, co se ztratil mezi notifikacemi. Protože právě tehdy začíná to, co jste tak dlouho odkládali. Život bez výmluv. Bez výkonu. Bez podmínek.
A položte si jednu otázku:
Pokud vás rozhodí pár hodin bez proudu… co to vlastně říká o vás?
Možná už není čas čekat, až svět bude lepší. Možná je čas začít u sebe sama. Ne být mermomocí silnější. Ne být výkonnější. Ale klidnější. Opravdovější. Připravenější.
Sdílejte tenhle text, jestli vám to taky došlo.
A napište od srdce co by z vás zbylo, kdyby tma trvala týden?
Možná tím zachráníte něco, co jste si ani nevšimli, že jste ztratili. Váš maják v srdci, autentický prožitek, spojení se sebou sama a opravdovost.
Od srdce do srdce vaše Baru
PS: tady najdete můj nový podcast https://barboraenglischova.cz/zdarma-pro-vas/podcast/