Komentář: Hledání smyslu v nesmyslné době aneb Vymřít se dá i na blahobyt

Dnešní Evropa je historicky nejbohatším, nejbezpečnějším a nejpohodlnější místem k životu. Přesto čelíme společenské fragmentaci, politické polarizaci, epidemii osamělosti a psychických problémů.

Transatlantický „rozvod“ Evropy s Amerikou je bolestný a má nepochybně komplikované důvody. Jedním z nich je však pocit Američanů, že nám Evropanům „připlácejí“ na naše pohodlí a bezstarostnost. A zároveň jsou naší „pojišťovnou“ pro případ krize.

Několikrát to různě ostře zaznělo třeba od tamního viceprezidenta Vance, ale „probublává“ to ze všech možných vyjádření či podcastů. Nejčastěji z úst příslušníků dnešní „MAGA elity“, ale zdá se, že to je sdílený pocit mnohých Američanů, včetně těch liberálních. Od nich s tím rozdílem, že to nezní nepřátelsky, ale tak nějak věcně.

Evropa je pro ně místem, kde je stále zajímavá kultura, několik excelentních univerzit a relativní bezpečí, navzdory válce na východě. Prostě místo, kde lze pro hezký život čerpat inspiraci a kam je fajn si zajet na dovolenou. Nebo se tam třeba oženit, viz chystaná svatba miliardáře Jeffa Bezose s jeho snoubenkou v Benátkách.

Jenže: Chceme to tak? Je to plán na budoucnost? A je to udržitelné, i vzhledem k rostoucí světové nestabilitě a konci snu o globalizaci? Před pár dny jsme se toho dotkli v podcastu se sociologem Vojtěchem Bednářem a on v té souvislosti připomněl svého času velmi známý a dnes možná lehce pozapomenutý experiment z přelomu 60. a 70. let.

Představte si svět, kde je všeho dostatek. Jídlo a pití neomezeně, komfortní bydlení, k dispozici je zdravotní péče. Zločinnost nula, bezpečné ulice. Utopie, řekli byste? Nikoli, přesně to bylo východisko zmíněného experimentu amerického etologa Johna B. Calhouna. Jen se netýkal lidí, ale myší. Vytvořil pro ně „ráj na zemi“ pod názvem Univerzum 25.

Výsledek? Kompletní kolaps a vymření celé populace. Navzdory fyzickému blahobytu.

Co na Calhounově experimentu fascinuje nejvíc, jsou takzvaní „sliční“: skupina především samců, kteří se v pozdních fázích experimentu stáhli ze společnosti. Nikdy nebojovali, nerozmnožovali se. Trávili čas jídlem, spánkem a obsesivní péčí o svůj zevnějšek. Narcistická stvoření bez zájmu o cokoli kromě svého vzhledu a pohodlí.

Něco nebo někoho vám to připomíná? Čteme v médiích: Rostoucí počet mladých Evropanů odkládá rodičovství nebo ho zcela odmítá. Porodnost klesá pod hranici prosté reprodukce prakticky ve všech evropských zemích. Místo budování rodin investujeme do sebe. Do vzdělání, kariéry, zážitků, vzhledu.

Zároveň se donekonečna hádáme o nesmyslech, která nás rozdělují a ničí, a přitom nás fyzicky bezprostředně neohrožují. Co jiného je podstatou takzvaných kulturních válek? Na rozdíl od skutečných válek a konfliktů je neumíme vést. Evoluce nás nevybavila obrannými reflexy na boj s nesmysly. O to víc jsou však tyto konflikty vnitřně destruktivní.

Calhounovy myši měly vše, co potřebovaly k přežití. A přesto vymřely. Ne kvůli nedostatku, ale kvůli jeho opaku.

Dnešní Evropa je historicky nejbohatším, nejbezpečnějším a nejpohodlnějším místem k životu. Přesto čelíme společenské fragmentaci, politické polarizaci, epidemii osamělosti a psychických problémů. Jsme jako ty myši - jejich problém nebyl v nedostatku materiálních zdrojů, ale v něčem subtilnějším. Naše problémy jsou luxusní, ale o nic méně smrtící.

Calhoun mluvil o „první smrti“ spočívající v tom, že před fyzickým koncem přijde cosi jako „zánik ducha“. Neboli o ztrátě schopnosti vykonávat komplexní sociální chování nezbytné pro přežití druhu.

V tradičních společnostech hledá každý svou roli. Dnes jsme osvobozeni od všech možných omezení a sami sobě i svým dětem říkáme, že přece „stačí chtít“. Můžeme být kýmkoliv, což paradoxně vede k tomu, že mnozí nejsou nikým. Jako myši, které se narodily do světa s nadbytkem všeho. Tedy kromě smyslu existence.

Bezpečnost a pohodlí jsou skvělé, ale nenabízejí příležitosti k překonávání překážek. Jak napsal americko-maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, lidé jsou nejšťastnější, když čelí výzvám na hranici svých schopností.

Evropský sen se stal snem o eliminaci všech rizik. Chceme mít vše bez bolesti a námahy. Sociální stát nás chrání před důsledky našich rozhodnutí. Technologie nás izolují od fyzické reality. Komfort se stal naším náboženstvím.

Samozřejmě, analogie má své limity. Nejsme hlodavci v krabici. Máme kulturu, technologie, adaptabilitu a mnohem složitější sociální struktury. Calhounovy experimenty byly oprávněně kritizovány za antropomorfismus a zjednodušující paralely s lidskou společností.

Určitá podobnost ale existuje. Jsme biologické bytosti naprogramované pro určité typy sociálních interakcí. Naše mozky se vyvinuly v prostředí plném výzev, meziosobních vazeb a jasných sociálních rolí. Evropa se během posledních dvaceti až třiceti let změnila ve svět, který je jiný.

Mám si stěžovat, že se máme dobře? A nenapsal Thomas Jefferson už do textu Deklarace nezávislosti, že „usilovat o štěstí“ je jedno ze základních práv?

Napsal. Avšak je zásadní rozdíl mezi usilováním o štěstí a pocitem, že štěstí a pohodlí se dostavily, ale ono je to nějak jiné, než jsme si představovali. Evropu skoro jistě nečekají dobré roky. Je ale šance, že bude chvíli hůř, aby pak mohlo být zase o hodně líp.

Miloš Čermák Seznam zprávy