Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Stodola, cirkus
a koberec

Stodola, cirkus a koberec! Koberec, cirkus a stodola – cirkus, stodola
a koberec – vypadá to, jako by to nějak nepatřilo dohromady, ať se to
promíchá, jak chce. Jako by z toho nekoukal zhola žádný smysl. Ale
kouká, kouká, ať se to přesype a smíchá jakkoliv. Má to smysl,
protože je to přirovnání.
Smyslem a výhodou přirovnání je, že přirovnáním se postaví věcí do
nové perspektivy, do nového světla a plastiky, kde se věcí složité
a veliké dají lépe přehlédnouti. Tak třeba ono známé římské
přirovnání lidské společnosti k lidskému tělu, v němž odpírá
pracovati, nemýlím-li se, žaludek (ačkoliv spíše by odpovídalo pravdě,
kdyby to byly ruce).
Z tohoto důvodu, že v přirovnání velké věcí dají se srovnati do malých
srozumitelných obrazů, mluvívá bible ráda v parabolách.
Nebo také smyslem a výhodou přirovnání je, že přirovnáním může
se z věci udělati věc jiná, z níž se lépe a pohodlněji vyvozuje, dokazuje
a souká, co z věci chceme mít dokázáno a vysoukáno. Tak můžete,
dejme tomu, třeba manželství přirovnati k přístavu nebo ke zvěřinci,
k studni nebo nerovnému spřežení, nebo třeba k mýdlu či těsným
kalhotám, dle toho, co je vám právě libo a třeba o manželství
dokázati.
Přirovnání, parabola, hyperbola, obraz, to jsou tedy nejlepší
prostředky řečnické. Čteme-li politické listy, úvodníky, útoky, řeči ze
schůzí a z parlamentu, tu vidíme, jaká veliká je spotřeba přirovnání
a obrazů v těch oborech činnosti lidské, kde vládne potřeba něco
hájiti, jiné odmítati, něco dokazovati a jiné podvraceti, zkrátka kde je
třeba věci a záležitosti předvésti vždy v tom, jak říkáme, pravém
světle. Ze všech politických stran a žurnálů největší spotřebu obrazů,
přirovnání, parabol a hyperbol vykazují především strana klerikální
a komunistická; u ostatních přesvědčení je spotřeba menší, u realistů
a stran živnostenských dosti nepatrná. Spotřeba se ovšem zvětšuje
různě dle událostí politických a hospodářských a zkrátka vůbec, když
o něco jde.
Bůhví, a stálo by to věru za zaznamenání, k čemu ke všemu byla již
přirovnána republika. I tady by měli, myslím, rekord ve vynalézavosti
klerikálové a komunit té. Nemyslete však, že přirovnání klerikální jsou
jenom biblická; ba ne, jsou hutná, silná, bujná, hyperbolická a jevívá
se v nich obzvláštní jarost klerikálního stavu. Jeto stav bojovný: již
u starého Rabelaise buší statný páter do nepřátel křížem, kterým jim
páře střeva, propichuje zadky a poltí podlé mozkovice. I my však
máme pátery udatné a útočné, bujaré bojovníky, kteří krucifixem
řežou do nepřátel s takovou mocností, že z Krista Pána cucky lítají.
Nejbojovnější chasa u nás, to jsou páteři slovenští; majíť v sobě přece
tu tzv. zachovalou, jiskrnou a ohnivou slovenskou krev.
Takovými jeví se především bujní šohaji Hlinka a Juriga, zdatní
nejen v boji, nýbrž i v přirovnáních. Tak tuhle vyrobil Juriga krásná
přirovnání, jež k širšímu dobru a poučení přednesl na sjezdu Spolku
sv. Vojtěcha v Prešově. Děl tam pěkně a výstižně, že nemilované
Čechy a „nás“, dobré Slováky, musíme si představit jako sousedy
v jedné stodole.
My, Slováci, se s nemilými a nepříjemnými Čechy bijeme, ale je to
bitva jako v krčmě: je třeba dávati pozor, abychom přitom nepobořili
stěnu slovenské autonomie, aby nám střecha nepadla na hlavu. Nebo
ta bitka je jako v cirkuse, kde pod zápasníky dávají koberce. Koberec
je československý stát a kdo z něho spadne, ten prohraje.
No, tak tady máte tedy tu stodolu, cirkus a koberec a krčmu k tomu.
Co na tomto přirovnání českého jino a cizozemce nejvíce udiví, to
není jen krása a pronikavá výstižnost těchto přirovnání, nýbrž ta jará,
jaksi až samoúčelná bojovnost té slovenské krve. Jsme ve stodole
a bujarý Slovák bije se tu s Čechem, div střecha nepadne na hlavu.
Ale, a tady Jurigovo přirovnání už nevystihuje dost povahu věci, ono
tomu Čechovi nechce se tak tuze rvát. Nestojí o rvačku, on by rád
vyspravil tu střechu, aby držela, a rád by udělal v té stodole pořádek
a rád by v ní složil všechno potřebné nářadí a zrno, které do pořádné
stodoly patří.
Ale jarý soused do něj paří krucifixem; chce se rvát. Bujarý Juriga má
před sebou republiku, ale vidí místo ní cirkusový koberec a musí se
křížkovat. Nevadí, že ten druhý má starosti rozumnější: chtěj nechtěj,
Čehúne, musíš se rvát a ještě k tomu dávat pozor, aby ten jarý šuhaj,
který se tak rád bije, nepobořil naší střechu nad hlavou.