Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Jen suchý hnát

„Dějiny, toť kostnice,“ praví Robert Hargand v Mirabeauových Špatných pastýřích, a že dějiny jsou složeny z mučení, hranic a řeží.
Opravdu, cesta všeho tvorstva širou krajinou věků je složena a na¬vrstvena z kostí. Okřídleným krokem spěchají v čele pouti života naděje, ten jasný pár, zanechávající ve svých patách trouchnivinu kostí a hrobů, v nichž uloženy rody, generace, vojska a národové. A nové cesty, obcházejíce hřbitovy dnešní, vedou již starými hřbitovy; žijeme ve starých hřbitovech, rozséváme do nich obilí a stavíme na zetlelých dávných hnátech své domy.
Země vykonává kolem slunce svůj koloběh, nesouc na svém klíně všechen život, své myriády květů, rej všeho tvorstva a věže a komíny svých měst, vše vztyčené za světlem a potřebné tepla, vše, co je v touze a pohybu; tolik života! A v témže klíně a koloběhu vše, co od vzniku života na ní zhaslo a zemřelo; tolik kostí! Veliká vdova všech svých kostí a hrobů a pomníků, hrobů moří i lesů a všech pokolení, vdova veliká a ustavičná, stále přítomná, stále pohřbívající, němá hrobařka a zahradnice, věčná pozůstalá. Je širou kolébkou a zároveň rakví, zahradou a hřbitovem, jediným domovem všeho živého masa a mrtvých kostí.
Člověku je tedy souzeno žíti v kostnici. Ve svrchuřečené kostnici dějin a v kostnicí země. Není to myšlenka zrovna příjemná, ale není-li již možnosti jiné, pak tomuto člověku (jenž je ostatně praktický) nezbývá, než aby se tedy, kdyžtě nemá jiného působiště, v této kostnici co nejlépe zařídil. Stává se pak ovšem, že tento člověk za nejlepší zařízení považuje fabriku. Tak ho aspoň k tomu nabádá jeho bystrý lidský důmysl i průmysl.
Přihodilo se mi v těchto dnech čísti v novinách popis svátečního cestovatele do Arrasu, kde se tolik bojovalo ve světové válce. Povídají tam, že jen na malém místě u Notre Dame de Lorette padlo dvě stě tisíc lidí z francouzské strany, tedy dosti veliké procento z těch mnoha milionů vůbec, které vydláždily historii těchto několika posledních let svými kostmi. – A nuže, současně událo se mi čísti v novinách zprávu, že kdesi na území, kde byla fronta italská, padlí na spoustu pytlů naplněných vykopanými kostmi pohřbených vojínů, pěkných pytlů s kostmi sice vojanskými, avšak přece jen lidskými, pytlů s kostmi určenými k prů¬myslovému zpracování. Jelikož lidskému průmyslu nepodařilo se dosud pokročiti tak daleko, aby z vojanských kostí průmyslově vyráběl zase živé lidí a zase vojáky, myslí se, že tu byly nachystány za účelem zpracování těchto kostí na umělé hnojivo. Zpráva zní snad neuvěřitelně, ale je koneckonců obchodnímu talentu člověka dosti podobna. Někde je země prošpikována železem nebo uhlím, jinde válečnými kostmi; a i ten, kdo klopýtne o lidskou kost, klopýtnul o zlato, umí-li z kostí dělati umělou mrvu a pravé zlato.
Vizte Ezech. XXXVII. o těla vzkříšení: „Stala se nade mnou ruka Hospodinova a vyvedla mne v Duchu Hospodinovu a spustila mne uprostřed pole, jež bylo plné kostí. A obvedla mne dokola kolem nich: bylo pak jich velmi mnoho navrchu pole a byly suché nesmírně. I řekl ke mně: Synu člověčí, myslíš, že by ožily kosti tyto? I řekl jsem: Pane Bože, ty víš. I řekl ke mně: Prorokuj o kostech těchto a řekneš jim: Kosti suché, slyšte slovo Hospodinovo: Toto praví Pán Bůh kostem těmto: Aj, já vpustím ve vás ducha a živy budete. A dám na vás žíly a učiním, že vzroste na vás maso, a obtáhnu vás koží a dám vám ducha a živy budete a zvíte, že já jsem Hospodin. I prorokoval jsem, jakž mi byl přikázal. Stal se pak zvuk, když jsem prorokoval, a aj, pohnutí: a přistoupily kosti ke kostem a každá ke spojení svému. A viděl jsem, a aj, žíly a maso na nich vzešlo a natažena byla kůže na ně a ducha neměly. I řekl ke mně: Prorokuj k duchu, prorokuj, synu člověčí, a řekneš duchu: Toto praví Pán Bůh: Ode čtyř větrů přijď, duchu, a věj na tyto zbité, ať oživnou. I prorokoval jsem, jakž mi byl přikázal: i vešel do nich duch a stáli na nohou svých, zástup nesmírně velmi veliký…“
Nuže, až tyto kosti božích zbitých budou vstávati ze země, aby se oděly masem, nebudou tito vzkříšení zástupové pokračovati v boji, v němž stihla je smrt, ani nevrátí se domů pracovati a tvořiti mír, ani nepostaví se k poslednímu soudu v údolí Josafatu, pro něž by tu pro tolik zbitých ostatně ani nebylo dosti místa. Nebude jim toho přáno, aniž bude přáno prorokovi říci ze svého proroctví více než co třeba, aby kosti takto bez značnějších finančních nákladů vystoupily ze země. Lidský důmysl i průmysl zastaví ruku prorokovu i jeho ústa dříve, než by mohlo na těch kostech vzejít i maso a vstoupit i do nich duch. Budou dány do pytlů a zpracovány na mrvu.
Neboť zbitý dal sice své tělo a krev, ale kosti, jeho kosti, nebyly přitom vytěženy.