Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Podzim

„To někdy v červenci se stýská po jeseni –“ tak nějak rozezvučela se lyra básníkova, a pak skutečně a neodvolatelně nastal podzim. Omyl je vyloučen. Opravdu jsou tu již ony mlhy, purpury a jantary stromů, hrozny zlátnou a brunátní, je tu i ten malachit oblohy i stříbro pavučin a studeně rosné jitro, vše zcela tak, jak to předpověděl básník. Je tu vše, co k podzimu náleží. Za odpolední rozvíjejí se po brambořištích útočné roje střelců (je to zdálky jako japonská krajina), psí jsou neposlušní, ale přesto téměř každá koroptev je vyslíděna a vzata na mušku. A za večera to chladne, přes meze a luka se prostře jizlivá mlha a za rukávy to fouká. Krajina je pak smutná a opuštěná a chodce jímá touha po domácím krbu. Tu, myslím, zmocňuje se oněch střelců potřeba družností a oni usedají u krbu hospodského, dýchajíce si do dlaní a popíjejíce (tak by se mi zdálo) čaj s hodně rumu. Vzdálené jsou osamělé dvorce, jež se teď propadají do šera nocí, vzdálená světla oken, bojující v dálavách s temnotami. Psi, uběhaní a vypráskaní, stáčejí se vzdychavě u nohou pánových, jehož ústa v družném rozhovoru hlaholí o podivnostech Náhody. Srkajíce svůj dýmající čaj krátkými doušky, častují se všichni spolustřelci svými loveckými příhodami tohoto dne. Tu tedy Náhoda jeví se být velikou ochranitelkou veškeré zvěře, dopomáhajíc jí v úniku proti všemu pomyšlení a nadání a před nejlépe mířenými ranami, dávajíc jí propadnouti se i do země nebo rozplynouti se do vzduchu i se všemi broky, jež do ní dovednost střelcova vpálila.
„To někdy v červenci se stýská po jeseni.“
Hrozny zlátnou a brunátní, vše zlátne, brunátní, sládne a dozrává. Nedozrávají jen domky v koloniích, stavěné za podpory družstev i státní, domky rodinné, které podle ujišťování stavitelů měly být již v červenci hotovy. Avšak, jak básník správně pěje: „To někdy v červenci se stýská po jeseni,“ a rozestavěným domkům se v jeseni snad stýská již po zimě. Zajisté že pomoc státní není tak účinná jako pomoc boží, pod jejímž pečlivým dozorem včasně dozrává jablko i jalovec. Boží pomoc, absorbovaná teď sklizní a sládnutím plodin, docela pomíjí činností stavitelů a zedníků, při níž se tolik sakruje.
„To někdy v červenci se stýská po jeseni,“ avšak v jeseni, kdy vítr ze strnišť fičí alejemi jeřabin a bříz, tu se dokonce i literátovi tak nadmíru intelektuálnímu, jako je Karel Čapek, někdy prudce zasteskne po jaternících. Z podzimních obrazů Stanislava Hudečka, zvlášť z těch, kde zlato stromů je tesklivě zeřídlé, kde krajinná krabatina choulí se pod studenou oblohou a kouře komínů splývají s mlhou, promlouvá, jak se mi vždy zdálo, obzvláštní touha po večerní bramborové polévce a po peprné dýmce, pokuřované tulákem krajinářem v teplé světnici, co venku se ukládá noc, za níž nelze už malovat. Avšak obětní dým horké jaternice jest ještě vonnější a kořennější než majoránka bramborové polévky. Musely by to ale být jaternice jen takové, jaké za svých slavných dob dělávala nebožka babička. O zašlé zvěsti dávných časů! Zda od oněch dob nepropadly podzimy i zimy těžkému úpadku! Neboť jejich tajemství jest již neznámo novým pokolením.
A ona Posvícení, jež bývala z podzimních divů našeho mládí, posvícení, jichž dlužno vzpomenouti, když v šednoucích polích se trousí bílá stáda husí. Tehdy, za jiskřivě chladného podzimního dne, chuť k jídlu byla veliká, po pouti do vesnice ukryté mezi lesy a poli, kde divili jsme se, těch málo chalup má i svůj kostel. Stůl se, jak praví báje, prohýbal pod tíží tučných jídel. Tehdy, vypravují rodinné zkazky, bylo pokrmu tolik, že kuchařkám nebylo možno docílit, aby všechno šlo náležitě popořádku. Jaternice prý (sám se však nepamatují) byly dány na stůl s křenovou omáčkou a hovězí maso až po husích drůbkách s knedlíky a se zelím; vedle toho bylo tu však i maso telecí i vepřové, husa pečená, kuřata zadělávaná, na paprice i smažená, zajíc, okurky, koláče a káva posázená ohromnými mastnými oky. Bylo věcí cti požíti veškerých těchto heroických krmí a opětovně vyhověti všemu pobízení. Spolustolovníci se navzájem povzbuzovali (jest na světě přátel a příbuzných) a pozemská družnost kolovala hlučně nad stoly. A po hodech šlo se s napranými žaludky na hřbitov, k rovům předků. Zde slavně odpočívají, odbyvše si zdárně všechna svá posvícení, než je Hospodin povolal k radovánkám nebeským. Hroby jsou sesedlé a zarostlé vysokou plevelí, v níž skomírá poslední jiřina; kříž z černého kamene je už trochu nakřivo. „A dal jsem to opravit teprve před patnácti lety,“ diví se strýc; „zrovna to bylo takhle na podzim. Ale abychom šli zas domů dojíst, co jsme nedodělali u oběda. Taková procházka na podzim pěkně vytráví.“