Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Neviditelná smrt

Uznávám, že tohle téma není zrovna pěkné; nerado se na něco takového myslí, a když už, tak s pocity ne zrovna příjemnými. S příjemnými pocity mohou tady mysliti jediné váleční vynálezci, jestliže mají dobrý nápad na nějaký zvlášť dobrý smrtící prostředek, a když jim ta práce jde dobře od ruky. Podstatou války je fabrikace smrti a to, jako každá technika, žádá si důmyslné invence. Není tedy divu, že mnoho bystrých mozků dnem i nocí myslí na smrt, totiž na výrobu smrti, a usiluje prostředky co nejvýtečnějšími přispěti této výrobě. I tato práce jako každé pilné lidské dílo je provázena zdarem a začasto otevírá nám novou budoucnost.
Onehdy se stalo v Německu, že v jakési vojenské laboratoři zčistajasna zemřelo tucet dělníků na nějaký obzvlášť znamenitý válečný plyn, který tam byl vyvíjen ve stadiu pokusného vynálezu. Těmto mrtvým dělníkům nebylo možno dáti na svůj život lépe pozor, neboť onen nový plyn je naprosto bezbarvý, bez chuti a bez zápachu, což jsou nesporné válečnické výhody, protože při takovém geniálním prostředku napadený nepřítel vůbec nepozná, že mu jde zaručeně o život.
Ti dělníci to také nepoznali, i zesnulí na tuto válečnou novinku naprosto nutně, pokojně a bez vzrušení, dýchajíce něco smrtelného, co nemá ani barvy, ani chuti, ani zápachu. Možno, že už to byl plyn tak vysoké smrtící kvality, že snad ani nevěděli, že vlastně už jsou mrtví, a že přitom špásovali nebo mluvili o politice. Asi, protože tato smrt neměla žádných nepříjemných vlastností, nevědí to ještě ani dnes a bůhvíkdy svou smrt (jež byla konstatována všemi komisemi) vůbec vezmou na vědomí.
Tato nová smrt je sice velmi humánní, neboť nezpůsobí potrefenému žádných alarmujících obtíží a nedává mu ani času, aby umíraje litoval života, ale právě po této stránce je přece jen příliš rafinovaná. Koneckonců, uvážíme-li věc blíže, přece jen člověk neví a váhá, co by si měl pro případ válečné smrti vybrat, jestli takovouhle smrt neviditelnou, nebo raději tu starou viditelnou, na níž jsme více zvyklí. Má-li si, když už z vyšších válečných, národně hospodářských a kulturně civilizačních hledisek má nutně a co nejtechničtěji býti usmrcen, za tímto účelem přáti přece jen raději plynu nejvýše smrdutého, nechutného, štiplavého, trhajícího plíce a útroby a nějak ošklivě černozeleného, či takového strašlivého nic, které neviditelně zabíjí. Nechť nám je s rykem a rachotem posledního soudu rváno maso z těla a drceny kosti; nechť tryská naše krev tak vysoko, že potřísněna budou celá nebesa! Budeme aspoň věděti, že jsme zabíjeni a že umíráme. Budeme moci umírati sténajíce a proklínajíce, vědomí si faktu. Nechť je smrt hrůzná, která burácí a syčí, nechť je jakkoliv strašná, nechť však je viditelná. Ať víme, že tuze těžce, s krajním využitím všech ničivých sil ji vyrobil člověk, jehož nikdy neměla býti smrt řemeslem. Smrt vyrobená člověkem má býti kletě zlá, krvavě vražedná, hrubá jako kyj Kainův, ale nechť není neviditelná. Jestliže kde, tož tady by se válečná invence s jistým ostychem měla zastaviti.
Neboť neviditelná smrt je i na člověkovu krutost vynález příliš rafinovaný. Vždyť by se mohlo státi (a nepochybně že by se stalo), že nebojující obyvatelstvo, jež neobývá zákopy, by také muselo umírati smrtí neviditelnou, nevědomé toho, ale podle vyšších strategických hledisek válečného plánu. Umírala by matka, která právě děcku krájí chléb, umírala by, když by podávala chléb děcku, jež poskakuje na jedné nožce, a vztahujíc ruku za krajícem, ustává naráz v žvatlání, dává ruce klesnouti a umírá. Umírali by uprostřed slov života, mrtvi v domnění, že žijí, mrtvi pokračujíce v životě, v dění a ve slovech nevědomé pohody žití. Bylo by nutno, aby neprodleně vtrhl do těchto míst vítězný nepřítel, aby pak pažbou a nožem znovu a dodatečně usmrtil všechny tyto nevědomé mrtvé, kteří, ač mrtví, ještě se domnívají žít.