Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Radost bez radosti

Již nadešel ten slavný den – ne, jinak:
Hle vážný den se otevírá – také ne; jinak:
V tento významuplný den – to také ne. Tedy: Máme 28. říjen, národní svátek. A pomni, abys den sváteční světil, ovšem, umíme-li světiti svátečních dnů. Ale zdá se, že toho vlastně ani nedovedeme, není-li to zrovna posvícení, silvestr nebo masopustní úterý.
Náš 28. říjen, národní svátek, je vlastně neveselý a nejasný den. Kdo zažil 14. červenec, národní svátek francouzské republiky, ve Francii, řekl by si, když by uviděl, jak my slavíme výročí revoluce a vzniku naší republiky, že se nacházíme právě ve stavu nějakého velikého utrpení a hořkého úkoru. Náš 28. říjen vyhlíží, jako bychom se radovali „s bolestí v oku a se zaťatými pěstmi“.
Viděl jsem 14. červenec v Marseille a byla to skutečná národní slavnost. Nebylo velikého lesku a parády, ale město šumělo svěžím a pěnivým ruchem, který se od nakartáčovaných vojáčků s vojenskými muzikami melodicky rozléval i do osamělých koutů, kde ještě včera bylo opuštěné liduprázdné náměstíčko nebo pustá mezera v nové ulici. Byla to vskutku lidová slavnost, neboť bylo tu vidět děti, cupající po boku rodičů, děti s balónky, panenkami a vřeštivými kohoutky, děti poškubující utahaného tatínka za šos a maminku za sukni, ale spokojené děti. Měly tu loutková divadélka, kolotoče i střelnici a všechny ostatní atrakce, z nichž se skládá nebe dětských radovánek. I ti ostatní, kdož nebyli dětmi, zdáli se spokojeni jako ti nezvedenci. V ulicích a mezi lidmi vanula jasná pohoda, vládnul den radosti.
„Ale to je hotová pouť, a ne důstojná národní slavnost, odpovídající velikému významu vážného dne,“ namítá pan občan.
Ano, v tom to zrovna vězí, že právě ten význam vážného dne má u nás tak málo jarý a slavnostní ráz, že se ani děti nemají na co těšiti. Náměstí, jízdní dráha, i nezastavěné mezery v nových ulicích jsou našpikovány tribunami, před nimiž se kupí dav „s bolestí v oku a se zaťatými pěstmi“, neboť na tribunu vyleze kdekdo, jenž považuje dnes za svou povinnost hřímati rovněž se zaťatými pěstmi a s bolestí v oku. Hřímá tedy o křížové cestě národa, frázovitě nazvedá oponu národního divadla hrůzy s Vídní, Bílou horou, pádem Přemysla Otakara, otroctvím a Ří¬mem. Než tyto strasti a bědy, líčené barvami nejchmurnějšími jsou již vyčerpány, zanechávajíce v posluchačstvu dojmy nejponuřejšejší, ale ještě není vyčerpána ta naše typická „bolest v oku a zaťatá pěst“, i dochází přes odvěké nepřátele na aktuální škarednosti politické. Tu tedy shledají ovšem všichni, že jsme tak obklopeni hanebným zlem a nejhnusnější černobou, že nezbývá než s pocity největší možné mrzutosti volati: „Hanba!“ Vše se tu dovolává našeho smutku a zloby a bázně, vše volá nás do střehu a zbraně, k vzájemné nedůvěře a obecnému podezírání. Jako je kočku drbati pod bradou, aby zaručeně natáhla krk, tak při národních svátcích považuje kdejaký vzteklý brepta za dobré přivésti oslavující národ svým hřímáním do onoho rozpoložení, kdy ukáže tu „bolest v oku a zaťatou pěst“.
A tak oslavujeme založení republiky tím, že se rozvzteklujeme, místo co bychom se těšili z jednoho vzácného dne volnosti a svobody, z toho, co máme s láskou a radostí pěstovati a udržovati.
Jsme-li již tak těžkopádní, že nelze se nám k oslavě založení republiky rozkývati jinak než proslovy z tribun, nechť jsou to tedy aspoň řečníci radostnější než ti, kteří rozohňují rozhořčením a trpkostí a otravují nás bázní a vztekem. Nechť se radujeme, jako se radují lidé jinde.
Roztomilý francouzský malíř z lidu Henri Rousseau namaloval kdysi oslavu Francouzské republiky. Dal do obrázku především hodně praporečků a lampiónů, aby to vyhlíželo pestře a vesele. Vprostřed je pěkný košatý strom a pod ním stojí republika. A kolem tancuje a zpívá lid, mužovéi ženy, strýci i tetky držící se svorně za ruce, všichni veselí a dobří republikáni, kteří se radují z košatého stromu a ze své hezké republiky. A k tomu náleží text, písnička, která slovy prostoduchými a opravdu domáckými říká něco, co znamená spolehnutí, živou náklonnost, cit až dětinný a rodinný:
Auprès de mablonde,
qu’il fait bon, fait bon, fait bon.