Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Stará věc

Ano, jde o starou věc. Jsou ovšem různé staré věci: věci staré, přežilé, vetché, tak zašlé a zvetšelé, že jich už nelze ani k ničemu použíti, nebo jsou také věci staré, velmi staré proto, že jsou ustavičně živé, stále dobré a účinné, osvědčené a věčně při síle. Jsou starými, protože se nejen udržují při životě, nýbrž udržují život sám, jsou jeho složkou, a jsou tedy věčně staré a mladé jako život sám.
Starou věcí je především následující zpráva, která celkem nepovšimnuta přešla v dubnu novinami.
„Závodění v Dělnických tělocvičných jednotách. Již od založení Svazu D. T. J. bylo stanovisko jeho i technického výboru k závodění zamítavé. Stejně byl vydán zákaz cvičení vrcholových cviků (třebas ho nebylo dbáno). Tělocvičný Ruch, list Svazu D. T. J. odůvodňoval stanovisko k závodění tím, že nelze srovnati s pojmem demokratismu, aby se členstvo rozdělovalo na schopné a méně schopné; mělo být dosaženo stejné výkonnosti všech, odtud zákaz vrcholných cviků. Proti zákazu ozývaly se hlasy stále důraznější a vytýkáno, že hnutí ubývá na hloubce, cvičenci nepodněcují se k rozvinutí sil, že se nepostupuje. Na sjezdu náčelníků a vedoucích ženských odborů u příležitosti valného sjezdu D. T. J. v Praze změněno dosavadní stanovisko a přijat návrh na zavedení závodění.“
Nuže, zdá se pravděpodobno, že hlavní pohnutkou zrušení zákazu byla sama zkušenost; to asi šikovnější cvičence a členy D. T. J. toto věru pamětihodné omezení nebavilo, asi cítili se nějak otrávení a nepo¬chybně projevilo se u těchto schopnějších lidí nebezpečí, že by odešli jinam, snad ke sportu nebo do Sokola, kde lepší výkon není věcí nenáležitou a zakázanou.
Ale tato obava z nově nabytých zkušeností, že by totiž schopnější lidé utíkali jinam, je na celé věci tím nejméně zajímavým. Zajímavější rozhodně je ono pozoruhodné původní stanovisko, že nelze srovnati s pojmem demokratismu, aby se členstvo rozdělovalo na schopné a méně schopné; má být stejná výkonnost, a tu není tudíž morálního důvodu pro výkony lepší. Tento zákaz nepochybně vyšel z téže nálady a z téhož ducha, který po založení republiky usiloval o zrušení vojenských vyznamenání a každých řádů, ježto se takové věci nesrovnávají s demokratickou rovností.
Ono to ostatně vskutku není jen tak. Demokratičnost je něco, co se nedá vzít do ruky jako deštník, není to hmatatelné, je to pojem nejasný, který musel býti – a jak denní život ukazuje mnohými pozoruhodnými případy – a musí u nás býti stále ještě určován zkušenostmi. Jestli to někde dopadlo trochu hloupě, je tedy na tom u nás vinen jen nedostatek demokratických zkušeností. Mluvím zde o demokratických zkušenostech a ne o přirozeném demokratickém cítění; činím to z docela prostých důvodů proto, že po takových všelijakých omylných pokusech se nedá o citu dobře mluvit. Demokratické cítění by se nepochybně ubíralo spontánnějšími a správnějšími cestami.
Co, řekli bychom si, tak zhruba, cítěno pro základní životní potřebu, je nedemokratické? Citově nedemokratické jistě jest: otrocká mysl, šplhounství, snaha zalíbiti se a lacino se svézti, a přitom: škodolibost, postranní sočení a podceňování, závist. Toto vše není demokratické už z té příčiny, že pro rovnost demokracie je především třeba rovného člověka a ne křivého potměšilého hřbetu.
A co je demokratické? Demokratický je tedy především rovný člověk, který se něčím lepším necítí poškozen. Demokratická je, myslím, i prostá vážnost k lepšímu i úcta k zásluze. Nedemokratické je každé násilí; tedy i násilí prováděné nedoceňováním všeho lepšího a překᬞením lepšímu. Jen mějme dobře na mysli, že vskutku jsme si rovni, to jest rovní se slabšími i lepšími, neboť tak jest v hodnotě člověka, že je slabý i lepší. Není nám slabší lidsky neroven, ale není nám neroven i člověk lepší; není demokratického důvodu, proč bychom vyšší hodnotu zamítali a odvrhovali jakožto nám nepřiměřenou a nerovnou. Tím bychom hned kopali tu základní demokratickou rovnost, nejlepší myšlenku, která je tu k tomu, aby lidské hodnotě nebylo nikým a ničím křivděno.
Nebudu už mluviti o tom, kam by takové nerovné názory o rovnosti vedly; to si již každý domyslí sám. Není vážnosti k lidství, kde není vážnosti k lepšímu výkonu, k vyšší hodnotě. Jsou to nápady pro přítomnou dobu velmi význačné: kousek idealismu, ale strašně křivě a nedos-tatečně vyvinutého. Kdyby vyrostl rovně, byla by to zase věčně stará a nová věc, stále živá a záslužná, protože musí být řádnými rovnými lidmi stále kupředu nesena a držena: ochrana slabšího, volná cesta lepšímu. Trochu rovného citu a rozumu.