Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Leden

Lyžařům, bruslířům, sáňkařům i stavitelům sněhuláků pohodu, radost a zdar; pěkný led a pěkný sníh! Všem vesele červené tváře i nosy, nikoliv však uši namrzlé a napuchlé, které se pak loupají. A aby příliš nezalezlo za nehty.
Něco jsem se namrznul, když jsme jako školáci musili vždycky v neděli do kostela na mši! Dlaždice čišely ledem, přešlapovali jsme a foukali si do rukou; někdy nám za nehty hrál mráz náramně do modra a prsty pak dlouho nechtěly roztát. Tehdy jednou jsem si vymyslil, že si namrzlé nohy hezky ohřeju v teplé vodě, hned jak doběhnu domů. To jsem tedy také udělal a pak jsem běhal dokolečka a brečel. A nebyl jsem rozmazlený kluk, naopak otrlý až příliš. (Tehdy mně také poradil jeden zlosyn, abych si líznul, jak chutná mosazná domovní klika při dvacetistupňových mrazech.) A namrznul jsem se někdy dost a dost. Kterousi zimu jsem spal v horách ve velkém tanečním sále, kde bylo tak zima, že voda v umyvadle do rána vždycky zamrzla. Ale mýti se v ledové vodě je docela pěkné a zdravé, když se toho člověk nebojí.
Ale ono se lidem v zimě nedostává na kuráži. Nechce se to člověku vylézti z teplé postele, studené mytí tuze neláká a nechce se do vychladlého prádla. Každý se chutě choulí pod duchnou a zdá se mu, že ani za nic by z toho vyhřátého pelíšku nevylezl. Nakonec ale se přece vyhrabe, drkotá zuby a převelmi lituje, že musí do takové sibiře. Venku vánice, mrazy, sníh skřípe pod nohama a zima řeže do uší. Tu každý snažně miluje teplo kamen a domov s pořádnou střechou nad hlavou. Jestliže je kde se ohřáti, tu je zima dobřejší, než bývá její pověst: je veselá, družná a srdečná.
O ničem se u vyhřátých kamen tak dobře nečte jako o nepohodě, o vánicích a jakého stupně kde dosáhly mrazy. Ba vzbuzuje to i jistý pocit uspokojení a pýchy, když se dočteme, že byly v těchto dnech obzvlášť znamenité. Však jsme je prožili osobně, s pořádnou střechou nad hlavou. Ale tu a tam se také čte, že někde v příkopě, za keřem, v lesích našli zmrzlého člověka, kde není kamen ani střechy nad hlavou, kde hřeje a kryje jen zimní obloha a mrazivá noc. Léto tulákům mnoho neudělá, ale v zimě pomrzne vždycky několik neřádů, lidí k ničemu, leda na postrach a svízel, kteří chodí a přikrývají se větrem. Zda si vzpomenete, když přicházejí mrazy, že jistě noviny přinesou zprávy o zmrzlých tulácích? Jako léto jistotně přináší své kvetoucí trávy a hnízda ptáků, jako podzim nese zralá jablka a hrozny, tak má i zimní čas vždy své určité splnění, že dává mříti lidem, kteří bydlí za ploty a v polích, že zhyne někdo z těch, jímž je v zimě nejvíce zima. Když přijdou mrazy zlé, tu na zemi se nacházejí zmrzlí ptáci a někdy tuláci. Lze to věděti předem: taková už je zima, není tomu jinak, když přijdou mrazy. Tu nám přináší ledové květy v oknech, radosti zimní, krásu doma i na horách, a tohle pravidelné obohacení zpráv v novinách: Velké mrazy v Ham¬burku, ve Varšavě, v Praze, v Brně i Bratislavě a někde zmrznul nějaký tulák. Patří to k věci, ale je to přece ze všeho nejsmutnější zemříti zimou, i když je to v nejpřirozenějším řádu času i přírody. Líto plachých zvířátek i ptáčků, všeho divokého a málo užitečného; ale člověk mezi všemi plachými a divokými umírá nejtíže, i když je to třeba i neřád. Zima je mu ještě horší než lidé a než on sám. Jestli nic už ne, tak ona přece ho jen někdy o samotě dostane.
Hbitý outek života
Zdali co rozpoznáš
na starých těch fotografiích
- Apollinaire
Museli bychom jít na návštěvu k velmi počestným a starým lidem, abychom v parádním pokoji zas jednou uviděli sbírku dávných vizitek na mramorové desce vysokého zrcadla a pak ta plyšová alba s foto¬grafiemi, jaká má dnešní lidstvo jen už tak matně v paměti. Tady jsou ti někdejší strýcové, kteří vojákovali za okupace Bosny, zde jsou ty vdovy po vrchních myslivcích hraběte Larische, chlapečkové s krejzlíky kolem krku, kteří příliš brzo umřeli, vyčouhlí abiturienti, kteří to později dotáhli na pány rady, svatby, muži s plnovousy, oděni v báňské uniformě, je tu sestřenice, která se nešťastně vdala, příbuzní, kteří se stali Němci, a jeden hezký a slibný mladík, který se uflámoval. Stařina a nuda náramná pro ty, kdož tyhle kroniky dávno už nemají v paměti. Tuze často vyhlížejí ty obrázky jako ony také kdysi oblíbené fotografické porcelánové podobizny z náhrobků; tváře a postavy se tu nehybně rýsují a trčí tu bezmála jako reprodukce zkamenělin ve starých foliantech nebo jako chladné a ztuhlé pomníky z časů před jedním lidským věkem, ukazující, kdy jak kdo vypadal. Při veškeré věrnosti tváře a figury tkví na nich kupodivu málo života; však jsou němé a každá z nich se žádá výkladu, své životní historky a dějin svého lidského poslání. Nejčastěji povídky více či méně šedivých životních běhů a kariér a někdy truchlivá rodinná dramata, zahalená už dávno v milosrdnou šeď zapomenutí. Dvě šestnáctileté přítelkyně, které se drží kolem pasu; první se vdala a měla osm dětí, ta druhá zemřela při prvním dítěti. Student se stal inženýrem, velkoobchodník, který tu zobrazen v blahobytné důstojnosti, přišel později o všechno a onen fešák ve skřipci a s francouzskou bradkou se později pro nějakou nekalou věc zastřelil. Povídky, historky, galerie figurek a osudů dnes už neaktuálních a vybledlých.
Rýsují se tu s jistou strohostí sfing nebo předmětů vystavených v málo navštěvovaném krámku v odlehlé ulici, kde nikdo nekupuje. Muž v nakrčených kalhotách důležitě stojí u titěrného stolku, opíraje se pěstí o knihu, jiný se opírá o ozdobný sloup; děvče stojí u vrátek vedoucích do ideální krajiny, malý chlapeček se tulí k velkolepému renesančnímu křeslu v palácové komnatě, stará dáma má za sebou drapérii s ohromnými třapci. Vousatí abiturienti se rozsadili jako nějaká konference míru, svatebčané tu jsou vyložení jako utkvělá skupina klarinetů, trubek a trub ve výkladě nějakého starého obchodníka hudebními nástroji. Však to trvalo, než je fotograf uvedl do pozice! Obličeje zatím docela ztuhly a oči vyzírají v nepochybném smutku, vyděšeny strachem ze své pohyblivosti, opanovány bázní, aby krása obrazu nebyla porušena nepřiměřeným hnutím života. V nitrech pozvolna ledovatěly obtížné pocity utkvění a trvání a na tvářích se rozhostila jistá chmura věčnosti. Cítě se takto v kosmu a v dějinách, nesnadno a s obavami se snažil předmět zvěčnění zatvářiti se za této nevšední situace na konečné přání fotografovo ještě přívětivě.
A teď se podívejme na dnešní fotografie! Existují dnes někde také alba fotografií, sešitky amatérských výrobků. Tenhle sešit je z výletu do Itálie, tohle bylo na horách, to loni na letním bytě. Dnešní člověk je hotový futurista. Jeho živobytí a bytost skládají se z momentů. Nic tu není důstojnou a mrazivou věčností; život tu hbitě prokmitává osnovu okamžiků. Není tu sloupů, drapérií, vyřezávaných křesel, kašírovaných vrátek do kašírované ideální krajiny. Tatík je zachycen, právě když se překotil na maňásku, rodina je skupinou naháčů, která na sebe stříká v rybníce, Máňa leze přes plot, pan doktor drží na provaze krávu, strýc sedí na mezi a svačí salám, dědeček má na hlavě vnuččin klobouk, paní radová nese roští a pan rada fouká do ohníčku a slečna je chycena, zrovna když vyplázla jazyk. Všichni se honí, zrovna si něco povídají, ústa se pootevírají v křiku a v úsměvu. Skoro film. Výseky z filmu života. Ale jen momenty; kde zůstala důstojná utkvělost, pomníkovost a výstavná předmětnost těch starobylých fotografií? Je ztracena v hbitém kmitnutí outku života, ale nejsou ztraceny povídky, historie a osudy, které dříve činily slovní pozadí pomníkových fotografií. Nechť jsou veselejší, oč je veselejší, bystřejší i lehkomyslnější tento žánrový způsob, sršící letmostí života, zachycený pro okamžik, pro zítřek i pro budoucí staré vzpomínky, historie a povídky!