Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Divadlo překvapení

Nejnovější futuristický leták pana Marinettiho bojuje o divadlo překvapení, neboť dosavadní divadlo je dlouhé, nudné, pravděpodobné stůj co stůj, příliš logické. Je mu tedy třeba reformy, i žádá pan Marinetti po divadle: 1. aby příjemně omráčilo cit publika, 2. aby vyvozovalo sled zábavných idejí, 3. aby vyprovokovalo slova i pohyby docela nepředvídané, a to tím způsobem, že každé překvapení na scéně má vyvolati jiná překvapení v parteru, v lóžích i mimo divadlo.
Toť svatá pravda, v tom nutno s panem Marinettim souhlasiti, že divadlo nás už tuze málo překvapuje, a když, tak je to spíše z vyššího dopuštění, že třeba následkem větviček zhasne veškerá elektrika. Není ani zvláštním překvapením, spadne-li při otevřené scéně panu Vošalíkovi plnovous, panu Hašlerovi paruka, sjede-li při Edvardovi II. statista po zadku z příliš strmého praktikáblu s rachotem dolů, nebo když se panu Deylovi ohne plechová škorně kolmým úhlem vzhůru a on se při vážné historické scéně marně snaží druhou nožkou jí přišlápnouti, ba není ani překvapením, když se pan Vydra velkolepě přeřekne. Pokud tato představení sice příjemně omračují cit publika, ale nevyvolávají v parteru, v lóžích i mimo divadlo další překvapení, vyznívají nahlucho a prokazují se jakožto nedostatečná. A nelíbí-li se kra a publikum kašle, křičí, píská a dupe, ani toto nejsou pravá vyprovokovaná slova a pohy¬by nepředvídané. Vyvozuje to sice sled zábavných myšlenek a příjemně omračuje cit publika, když herci na jevišti zplihne a po¬vážlivě při řeči se klátí jedna strana kníru, takže obecenstvo může s opravdovým zájmem sledovati kru, dychtíc po okamžiku, kdy spadne knír celý, ale přese vše je to přece jen účast příliš trpná a nepro¬duktivní. Jeviště má nám přinésti něco tak důkladného, aby i publiku bylo možno důkladně se účastniti a vykonati nějaké řádné překvapení. Hle, nejen divadelní sousedé, nýbrž i herci byli by překvapeni, kdyby například někdo v parteru se jal mýti si v přineseném umyvadle nohy, kdyby dáma v lóži náhle porodila a pána z prvního balkonu ranila mrtvice a z „kurníka“ házeli lasem, a to vše jen za tím nezištným účelem, aby byl příjemně omráčen náš cit a vylouděn v nás sled zábavných myšlenek.
Pokud se týká divadla, není k tomu třeba ani tak obzvláštních prostředků. Pan Marinetti k tomu podává recept a ten je dosti jednoduchý. Tak třeba metr před rampou usedne šest automobilistů (pět herců a herečka) a napodobují skoky, klátí se a houpají, jako kdyby jeli v rychlém automobilu, co napřed šofér dělá hubou hluk motoru. Tato scéna, jak vypravuje Marinetti, účinkovala na publikum v Lucce způsobem tak povzbudivým, že jeden z diváků jal se choditi po galeriích mezi překvapenými diváky po rukou. Napadlo u nás někoho choditi po rukou, když se hrál třeba Fischerův Orloj světa? Nenapadlo, a já se pamatují, že jsme tehdy odcházeli jaksi málo pobaveni. Hle, v Turíně nějaký divák se při téže hře s automobilisty přestrojil za Cavoura a měl velikou rozpravu s divákem jiným, přestrojeným na Mazziniho, jenž prý mu odpovídal velmi duchaplně. Proč nikdo u nás se nepřestrojí za nějakého vynikajícího státníka (třeba Šmerala) a nekoná při Scheinpflugově Gejzíru duchaplnou rozpravu s nějakým přestrojeným Karlem Havlíčkem Borovským? Zda by to nedojalo pana prof. Vodáka tak, že by se pro milé překvapení publika jal po prvním balkoně procházeti po rukou?
Než necháme ještě mluviti pana Marinettiho, který ví nejlépe, jak se to dělá. Složil ještě s nějakým panem Calderonem kousek, který se jmenuje Toaletní hudba. Celý ten kus je takto: pedály kolmého piana jsou obuty v krásné dámské zlaté střevíčky. Herečka, která představuje pianovou pokojskou, oprašuje pérovým oprašovákem klaviaturu a hraje na klavíru tímto způsobem kousek. Druhá pianová pokojská čistí kartáčkem klávesy, čímž rovněž přispívá k hudbě, co červeně oblečený hotelový pikolík čistí střevíčky piana.
Tato scéna měla opravdu svůj účinek. Jakýsi pán z parteru se obrátil na Marinettiho, který byl přítomen v lóži, a křičel v milém překvapení: „Ne, vy nejste blázen! Ale z nás učiníte blázny!“ Nato se dal náhle nějaký pobavený občan z kurníku do náramného pískání a okamžitě nato jal se stejně mocně tleskat. Tu pán z parteru zvolal: „Hle, první případ šílenství!“ a v úděsu úprkem uhání z divadla.
Šťastný úděl diváka, zešílet zábavou!