Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Stará knížka

Máme u nás v redakci redaktora, který, jak sám povídal, psal už aspoň desetkrát o kolonizaci v Podkarpatské Rusi. Míní, že není prováděna zrovna šikovně, ale to se nás tady už netýká. Vzpomněl jsem si nějak nejasně na ty jeho články, když jsem onehdy rovnal knihovnu a zara-doval jsem tam jakousi starou knížku v růžové obálce, na níž mi padlo do oka: „Na karpatských krásných krajinách tolik úrodnej půdy ladem leží, a náš chudý lud na hornatinách bídou, ba časem hladem hyne. Šlechetní zámožníci, ujmite se po křesťansku chudého dělného ludu, jemuž obživa mizí, jak já v mých průmyslových návrhách radím, sobě, národu, obecnému dobru výborně a slavně posloužíte. Blahomyslný kolonisační patent našeho císara pána krásnej pohody a dobrého základu nám dává.“
Tak tedy stará knížka z dob, kdy ještě panoval blahomyslný císař pán. Napsal ji M. Dor. Frant. Cyrill Kampelík a byla vydána roku 1860 nákladem spisovatelovým pod názvem „Stav Rakouska a jeho budoucnost. Na dějinách a rovnoprávnosti založené rozumovánie rakouského občana, povinnou učtou a přímotou ku slavné vládě projevené“. –Nuže, stav i budoucnost Rakouska jsou dnes hodně jiné, než tehdy bývaly, a nebožtík Kampelík, jenž svým spisem „ku blahu rakouskej říše co patriotičný rakouský občan směřuje“, velmi by se dnešnímu stavu toho někdejšího Rakouska podivil a nepochybně by byl mile překvapen, ačkoliv se věci sběhly docela jinak, než by si byl mohl vůbec kdy představiti. Ačkoliv začíná svou knížku co občan patriotičný a věnuje hned v úvodu „uctivý pohled na panovníka naší milej Rakousie“, k „jehož Apoštolské Milosti všichni Rakusiané bez rozdílu jazyka a národnosti důvěrně se obracujme co ke svému středu, odkade naše společné blaho, mír a bezpečnost pramení“ (neboť „On jest jednotící génius všech rakouských národů, horuje nade všemi stranami a stavy“), přece byl Frant. Cyrill Kampelík náruživým slovanským vlastencem, který ve svém uvažování stále odvolává se na osmnáct milionů Slovanů rakouských, ovšem v rámci milej Rakousie: „Austriauscí Slované jsouce válnou většinou říše a na budoucnost myslíce spojujte se kolem císara pána.“
Ustavičně mluví o Čechoslovanech, ovšem hájí je patriotičně, „jenžto celou svou národnostiu v říši rakouskej občanujou“, proti německému sočení, které těmto dobrých Čechoslovanům„nějaké odštěpenie či separatismus za ňádra strká“. Jak čtenář nepochybně už postřehl, utvořil si Frant. Cyrill Kampelík i jakousi svou čechoslovanskou řeč. Zdůvodňuje jí Milému čtenáři takto: „Čítaje knihu moju vyrozumíš, že staršieho posvátného cyrillomethodského nebo svatováclavského jazyka na Slovensku dosud zachovalého semotam já v koncovkách užíval. Těhnu Slovenskem do kruhu 18ti milionových rakouských Slovanů. Královské a staroslavné Slovensko ze střediny austrianských věrných Slovanův nemůže a nesmí se ode Dunaja a Moravy odtrhnouti, aby s Čechy k ne¬božtíkům Vendům na Dolením Labi těhlo. Nám Čechům nutno Slovenskem do Austrie neodkladně se z Polabska vraceti. Kdyby se tobě staré čechoslovanské a (naša říša), u (lud, dušu), ie, ia (zdravie, zdravia) a jiné nelíbilo, zněmči si to dle zlozvyku, přezvukuja a do e, u do i, ie, ia do í atd., aby se ti po těch mnohých i, í, e, é nestýskalo. Neberme si k srdci literky a slůvka, ale scelujme staré zlomky svoje, aby života a mocí přibilo. Nepriatel, jak víš, nelichotí mluvě pravdu. Naši nepriatelé hovořejí o nás, že jsme »Schrebennationen« čilí střepiny národův. Bystrý tomu štulci porozuměv, povšimne si toho.“I radí pak ještě dále, vybízeje, aby slov. lékarstvo v Praze na fórum rakouských Slovanů se tlačíc, lékařský kalendář vydávati sobě zlíbilo: „Tlačme k austrianským Druho-Slovanům i jazykovou formou, vybředujme ze starých střepin. Kousek cyrillice, kus juhoslovanštiny, kus polštiny, kus rusinštiny interlinearně a jinako vysvětlenej.“
Němce a Maďary Frant. Cyrill Kampelík tuze nemiloval. Velmi však horuje pro Slováky: „Dobrosrdečné Slováky vrozená jim pilnost, pracovitost, poctivost, pohostinnost nad jiné národy uherské vyznamenává,“ a „3 ½ millionový národ slovenský (až za řeku Moravu a za Velehrad svá sela majecý) mírnostiou, lahodou, jemnostiou, hebkostiou ducha, společenstviem, veselou myslej mezi národy pod karpatskými nejvýše v ludskosti a vzdělanosti stojí.“
– Mluvě o mírnosti, lahodnosti a hebkosti ducha, nemohl tedy zajisté míniti ludskost luďáckou, jež seslovech Hlinkových a Jurigových dnes zrovna velkou jemnostiou nevyznačuje.
Mínil to tedy Frant. Cyrill Kampelík s Čechoslovany a s austrijskými Slovany dobře. Ovšem, panoval tehdy ještě blahomyslný císař pán, k němuž spisatel měl velikou úctu a důvěru. Kdyby milým jeho Slovanům něco nešlo lehce, tu radí: „Kdybyste měli velké u toho nesnáze, proste našeho milostivého Císara Pána o pomoc a on svým věrným 18ti milionovým Slovanům pomůže.“
No a – vlastně ten Císař Pán svým 18ti milionovým Slovanům – jinak ovšem, než doufal starý spisatel – přece jen nakonec k svobodě a spra¬vedlnosti pomoh’, aniž by nás pro Svou Milost zavazoval k díkům.