Ledacos (fejetony) Josef Čapek

O velmi chmurných verších

Jestliže se člověk odebere na letní pobyt, nemůže stále hověti požitkům těla, jako jest ležení v trávě, koupání a hledání hříbků. Je nutno něčeho poskytnouti též duchu. Když takhle přijde horší čas, prší a mezi modříny a vřesovišti fouká přes šedě třpytící se hladiny rybníků a přes pustá strniště studený vítr jižních Čech, tu je s prospěchem vytáhnouti si nějakou knížku a zvláště takovou, která se sem dobře hodí. A do těchto rybníků a vřesovišť a lesů nadmíru by se mohly hodit Staroskotské balady, vydané už asi před třiceti lety. Čtenáři lze se opíjeti pěknými a divnými refrény jako „Synu Davie, synu Davie“ a podobnými kouzly staré baladické poezie, která se za mračných dnů zdá vanouti tímto jihočeským krajem.
Ovšem, oni ti starší překladatelé (budiž jim jinak vděčnost, chvála a čest) nebrali to s tím překládáním vždy příliš vážně. Nikdy neodpustím například Vrchlickému, že ve Whitmanově překrásné básni o ptáku z Alabamy, jemuž uzmuta samička, kterou žalně volá pod lunou a nad vlnami, mohl přeložiti „O throat, thrilling throat!“:
Ó chřtáne, chvějící se chřtáne!
Pějící pták zajisté má hrdlo (vždyť i Němci si toto místo přeložili „O Kehle, bebende Kehle“ a nikoliv Rachen) a pod tímto chřtánem Vrchlického nelze se čtenáři zbaviti představy hovězího osrdí, zaživa vytrženého z těla nešťastného dobytčete a jež se ošklivě třese. A tu přece ani Vrchlickému nestál v cestě rým, kvůli němuž dovedli starší překladatelé udělat ledacos, co kráse veršů zrovna moc nepřispívalo.
A toho se uchoval náramný příklad i tady v těch Staroskotských baladách, na nichž pan překladatel ve své předmluvě tak správně chválí jejich svěží bezprostřednost a řeč prostou a nehledanou. Chmurná vřelost balady klopýtne o slovo dům, aby nešťastný Gregory, jemuž ve snu zjevila se mrtvá milenka, prociť a zaklal, a „kvůli ní tropil ten šum“.
Jinde dívka si češe rusý vlas: „Tu pustila hřeben svůj ze slonových klí,“ a jinde, kde milenec přijede za děvčetem, aby je vyzval k jízdě na smrt, ona: „Svou bílou rukou mu držela kůň.“ – Pak ovšem, v době tak podnikavé, která s mateřským jazykem zacházela tak plasticky, že kvůli rýmu na „tvůj“ učinila ze zbraně „zbrůj“ a na „vzhůru“ rýmuje „zdůru“ (vzdor!), že pro rým předělávala slova a tvořila divné novotvary, že vynalézala i podivuhodnou nejnemožnější syntaxi jen proto, aby rým nedal příliš mnoho práce, pak ovšem nelze se diviti veršům někdy tak strašlivě nelibozvučným, tak baladicky chmurným, že by čtenář vyl jako vlk, nebo že by se odnaučil pořádně mluvit. Tak tady máme tyto sladké verše v sladké češtině:
Již odhoď, odhoď hedváb svůj,
jej na kámen slož ten;
neb příliš dobrý a skvostný jest,
by hnil střed mořských pěn.
Již odhoď holandskou košili svou,
slož na kámen ji ten;
neb příliš jemná a skvostná jest,
by shnila střed mořských pěn.
Ó toho dobrého překladatele! „Snad mnohý povede pro něho žel“, ale nebude mu klnouti, neboť to činí havran, jenž zde vece o zabitém rytíři:„Já vyklnu modré oči mu zas.“ Co by takový baladický havran nedovedl, když baladický chrt, který tu má přeskočiti slovo „sděl“ s dostatečnou šikovností, aby vytvořil přitom rým, učiní tak tímto výborným vyjádřením chrtího běhu:
nuž krev to mého chrta jest,
on běžeti přede mnou dlel.
Ještě dobře, že nebylo třeba takhle rýmu na „val“ nebo „přál“. Tu by to musilo asi dopadnout tak, že by ten chrt
on běžeti přede mnou stál.
Nad takovouto „svěží bezprostředností výrazu a řečí prostou a nehledanou“ se čtenář ovšem pozastaví, neboť tesknota balad zatmívá se zde věru chmurami mohutnými, chmurami temnými a drsnými a zmotanými někdy jako těžká mlha. A když takhle přijde na místo, kde dívka se ptá, kdo jí bude odívat, na místo temné, prokleté a začarované, kde balada (či překladatel) odpovídá:
Tvůj otec chce obouvat nožku tvou,
máť rukavice ti vdět –
na toto místo neštěstí (jež se rýmuje na „zpět“), tu prostě nemůže dál, obávaje se, že touto staroskotštinou splete se mu řeč tak, že se pak už nikdy s nikým mezi svými nedorozumí.