Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Běda nám?

Na cestě u potoka našli mrtvého člověka, který umřel hladem. – Jak je možno, abychom nechali umříti člověka hladem na silnici na kraji potoka, kde už nemohl dále, neboť několik dní neměl v ústech chlebové kůrky a padá slabostí v nejhorším umírání? Běda nám, nechali jsme ho zajít hlady! Mladý člověk, který toho dne měl před sebou cestu vlakem a před odjezdem usedl v kavárně, aby se napil kávy a snědl tam z dlouhé chvíle k tomu dvě koblihy, byl pak zachvácen drtivou hrůzou této zprávy a prudce si vyčítá, že mlsal nemysle na to, že někde klesl do ledových škraloupů potoka člověk, jenž umíral hlady. Běda nám! napsal, jat výčitkami a lítostí, jak jsme mohli, jak můžeme, jak je nám možno jísti, ba jak možno nám žíti, když v téže chvíli necháváme člověka, opuštěného, někde u potoka hynout hlady? Jaká běda na všechny za to padá, a jaká tíha víny a hříchu na život tak ukrutně utracený!
Ano, komu by se nesevřelo srdce prudkým děsem a drásavým pomyšlením při takové zprávě? A co na to napsal ten mladý člověk, křičí nejtěžší lítostí a obžalobou: my ostatní nechali jsme člověka umříti hlady, jeho jsme nedbalí a dbali jsme jen sebe a padá na nás vina za jeho smrt. Požíváme a někdo tu hyne hlady, jsme netečně spokojeni a někdo hladem na opuštěné silnici u kraje potoka umírá.
Je to řeč tak krutá, že by bylo třeba k tomu říci ještě něco jiného, aby srdce, jaté hrůzou a tak těžce obžalované, zase trochu otrnulo. Neboť něco otrlého srdce je nám přece jen konečně třeba, abychom vůbec mohli být a žít. Život je přece jen něco, čím nám není možno se probíjet se srdcem ustavičně sevřeným z tlaku takového sebeobžalovávání a v takovém přecitlivěle skličujícím lamentu; náš život prostě není a nesmí býti vinou. Na březích potoků neleží u nás všude těla umřelá hladem; někdy jen, vzácně, velmi zřídka do času se objeví, že někdo opuštěn na cestě zemřel z hladu, a je to pak kromobyčejný signál a výstraha, že něco tak neuvěřitelného přece jen někdy se přihází. Moravské krajiny nejsou pouští saharskou ani arktickou plání, kde by se hladovějící člověk nemohl dovolati lidí. – Ale tady nejen obžalovaný nevědomý vražedník, jenž o hynoucím nevěděl, nýbrž i ten hynoucí sám nějak je vinen. Vinen nedůvěrou k lidem a nehodnou slabostí, neboť nevážil si dosti své lidské hodnoty, která ho plně opravňovala volat po pomoci a žádat jí. Tonoucí lodi na mořské pláni domáhají se záchrany na vše strany a jejich volání je pobídkou k pomoci. Mladý muž, jenž před odjezdem vlaku pil kávu a dal se dlouhou chvílí zlákati, aby snědl dvě koblihy, nebyl v téže chvíli u kraje potoka, kde padal hlady člověk. Kdyby tento lidský vrak klesal u jeho židle, nepochybně by mu onen mladý člověk byl dal všechnu svou kávu i ty koblihy a snad i víc. A kdyby byl u toho potoka anebo kdyby zaslechl jeho volání a věděl, učinil by pro jeho záchranu své nejmožnější. Je třeba jen věděti, že někdo pomocí potřebuje, neboť není možno, aby ten bližní, jenž je zabrán ve své práci, i ten, jenž před odjezdem vlaku z dlouhé chvíle dokonce se dopouští mlsnosti, obcházel kraje potoků a hledal hynoucí hladem. Především hynoucí má hlasitě volat a má se domáhat, a pak teprve je možno souditi a obviňovati toho, kdo, slyše jeho volání, odepřel mu záchrany. Stalo se tak? Lidem věru není lehko a lhostejno nechat někoho umříti hlady; to jest pravda, i když se mnoho mluví o tvrdostech lidských srdcí. Jest pravda, že lidé začasto neradi a s nedůvěrou dávají almužnu; vždy však rádi dají potřebnému kus chleba.
Zahynulý byl cestář, člověk v bídě, ale právě člověk na cestě bídy, pro něž se zakládaly okresní stravovny, kam je možno přijít s hladovou smrtí v břiše a zavolat o kousek chleba. Byl to dělník; i když snad ho zdržovala divá nepochopitelná plachost od zaklepání na dveře bohatců a i když mu u tvrdých selských dveří nebylo snad věřeno, má přece svou velikou rodinu v soudružství všech, kdož jsou dělníky a chudí jako on. Jak to, že ani tihle třídně nejbližší o něm nevěděli, jak to, že se neobrátil aspoň k nim, k těm nejbližším a nejsolidárnějším, proč nezabušil na tyto dveře, když všechny dveře ostatní zdály se mu snad zamčené a hluché, a neřekl: Pomozte mně, nebo mně aspoň pomozte volat! Snad na té cestě a na tom potoce, kde umřel, ne zrovna daleko stojí hospoda se sídlem místní soudružské organizace. I tomu nejchudšímu zbývá vždy kousek chleba, umírá-li někdo hladem. Je třeba jen, aby hladový zavolal.
Mladý muž, který v palčivých výčitkách se cítí vražedníkem, neboť snědl z dlouhé chvíle dvě koblihy, byl od tohoto potoka velmi daleko a možná že předtím ani pořádně nevečeřel. Vyčítá si, že neslyšel volání umírajícího hladem. Ale umírající nevolal ani k těm nejbližším. Jeho případ byl divný, divý a plachý. Nedostalo se mu pomoci, ale on se ani pomoci nedomáhal. Jsou lidé hříšní a vinní, protože nehledají podél potoků hladové k smrti? Především ti, kdož hynou hladem, jsou povinni jistou důvěrou k bližnímu, který volán byl by pomohl. Kdo mře hladem na cestě, má především po této cestě a podél potoků hledati pomoc lidí. A je-li mu odepřena, pak teprve budiž žalováno a řečeno běda.