Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Polní pych

Cesta nad pomyšlení špatná, jakési koryto naplněné břečkou nejošklivějšího bláta, zryté výmoly, v nichž uvázly a se rozsypaly vozy, obtížené někdy hnojem a jindy kamením. Chodec, který sem zapadne, vydá ze sebe vzteklý nářek a cesta ozývá se kletbami; proklínaje celý svět škrabe se na hrbolatou mez, kterou toto koryto pocestných běd je po obou stranách vroubeno. Nakonec vlastně nikdo tudy nejde, neboť každý tu hledá svou cestu mimo cesty, která přestává být komunikací a stává se jen jakýmsi nevlídným přírodním úkazem, povzbuzujícím k pospěchu z místa tak nehostinného. Někdy se takové cesty vídají na Slovensku; když cesta do krajnosti rozježděná vozy se zařízne do boků země tak hluboko, že se stane strží bláta a kamení, posune se prostě o kousek vedle a slouží tak dlouho, pokud zase nestane se strží, a pak se zas posune o kousek dál. Napravo i nalevo je místa dost a pak tu lze uzříti celý systém přibližně rovnoběžných výmolů, z nichž některé sloužily pocestným snad v době bronzové, jiné za dob knížete Břetislava, tamta někdy ve středověku a tahleta, která se z nich zdá nejhorší, slouží až do dalšího dnes.
Ale ona cesta, která vede za stodolami do polí, je ještě hlubším kaňonem než ony slovenské; vozy se tu odvažují svého nejhoršího, a je rozšířena jen o stezičky, které chodci, zachránivší se z bláta, vyšlapali do meze. Takováto cesta náladuje poutníka špatně. Rozmrzen a obtížen únavou šplhá po mezích a neví, komu za to, ke všem všudy, nadávat. Hledaje, koho by za tento ohavný stav civilizace a přírody učinil odpovědným, rozhlíží se divě kolem, a tu padne jeho zuřivý zrak na pečlivě vymalovanou tabuli, která je vyplněna dlouhými nápisy typu tučnějšího a nejtučnějšího, písmem černým i červeným, stojatým i ležatým. Zdálky lze tu čísti, že
ZAKÁZÁNO JEST
dle zákona z 12. října 1875 a cosi dále, i počne se poutník cítit méně opuštěným a bědným, vydaným všanc nejhorším mocnostem vražedných cest, neboť se mu zazdálo, že tento ouřední nápis týká se snad jeho blaha a bezpečí a že mu asi nabízí nějaké ulehčení a ochranu. Domnívá se, že onen úřední zákaz patrně zakazuje po této mordýřské cestě choditi v zájmu bezpečnosti těla a klidu ducha a že mu snad odhalí, že ne tady je cesta, nýbrž kdesi vedle, a to cesta pěkná, hladká, všech pečlivě namalovaných tabulí důstojná. I začte se chutě do zákazu, aby shledal, že se týká polního pychu, který hodlá městský úřad trestati co nejpřísněji peněžitými pokutami a v případě nedobytnosti i vězením; tímto polním pychem jest pak veškeré nedovolené chození právě mimo onen přírodní úkaz, který se zdá být vším jiným než cestou a který se nezdá být schopným k jakýmkoliv lidským účelům. Ach naopak tedy, přísně je mu zde zakázáno vybřednouti a zachrániti tak svůj život, kterého by bylo škoda, neboť – zachraňuje se z bahna – dopustil by se podle této vyhlášky vstupu na cizí pozemek a veškeré nedovolené chození po mezi je tu v případě nedobytnosti trestáno i vězením. Poutník se ohlédne zděšen, zdali tu na mezích nerostou snad ananasy, jež pošlapati by bylo trestno, a nejsou-li tyto meze snad branami nějakého ráje, v němž smrtelníku není co činiti. Ba nikoliv, krajina je tu zrovna hodně nudná, nehleděná a nevalná, nad mezí se kymácí bodláčí, nějaká chrpa a červené slzičky, jichž se střežte, neboť „nedovolené utrhnutí rostlin jakéhokoliv druhu a sbírání jakýchkoli věcí“ je v této přírodě, jež je cizím majetkem, tou ouřední vyhláškou co nejpřísněji zakázáno. Tu se poutník udiví, co že je to za podivuhodnou a vzácnou končinu, jež by bez úředního zákazu byla chodci roznesena na kopytech, vydrancována utrhnutím rostlin jakéhokoliv druhu a sbíráním jakýchkoli věcí do kořene vykradena a vypleněna. Však i psi buďtež tu podle vyhlášky vedeni na šňůře, neboť i pes mohl by se na této necestě dopustiti přestupku, že by ve své nezbednosti mohl šlápnouti jinam než do bláta. Zřejmo již poutníkovi, že není tu předmětem péče a ochrany úřední tabule, nýbrž osobou nepohodlnou, nedá mu to však a čte tabuli až do konce, aby se dočetl, že „osobám nepovolaným jest chození a zdržování se v polích po 8. hod. večerní zakázáno!“, a poděsí se zcela smrtelně, neboť on tu dlí, pročítaje tabuli, a hle! – už neschází mnoho do osmé! I zemře namístě leknutím, uděsiv se přísnosti vyhlášky, nebo zahyne o kousek dále, utopiv se v blátě.
Jest mrtev a jeho duše již se ubírá podsvětím. Vida, myslí si vděčně, k čemu mně bylo dobré klasické vzdělání; poznává, že podsvětí vypadá zcela tak, jak tomu učili na gymnáziu. S inteligentním zájmem zírá na zamlklé podsvětní vody, na Styx, Lethe a Acheron, na koruny plačících vrb, dále na křivolaké potůčky, tiše se vinoucí v lučinách s rozkvetlými asfodely. Je tu pěkně, ale drobet smutno. A jak vlastně vypadá takový asfodel, když už jsem o tom ve škole slyšel?, povídá si stín poutníkův: jakživ jsem ho neviděl zaživa, tak ho poznám aspoň teď, a hrne se rovnou do temnězelených trav podsvětné lučiny u vědomí, že zde mu to dovoleno. – Hleďme, jak se duše lekla! Tyčí se před ní tabule a na ní jest napsáno:
ZAKÁZÁNO JEST
dle zákona z 12. října 1875
nedovolené chození po mezích, nedovolené prošlapování pěšin, nedovolené utrhnutí květin jakéhokoliv druhu nebo sbírání jakýchkoliv věcí –„psí buďtež vedeni na šňůře“, čte duše poutníkova v úděsu – osobám nepovolaným chození a zdržování se v polích po 8. hod. večerní – poutníkův stín hyne hrůzou – „jest zakázáno“ – stín se rozplývá v smrtelném zániku – „pod peněžitou pokutou“ – stín uhynul do nicoty – „i vězením“.
Tak zahynul na zakázaných cestách nejdříve poutník a pak navrch i jeho posmrtný stín.