Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Zaměstnání boží

Praví se obecně, že úřad, či tzv. byrokracie, pracuje tuze dlouhými cestami a pomalu. Žádosti leží a dlouho zůstávají nevyřízeny. A žadatelé obdrží pak vyřízené žádosti, dekrety a povolení začasto, když jsou právě po dlouhém čekání a doufání na smrtelném loži, dosáhnuvše věku převysokého, ba bývají prý, když se očekávaná úřední listina se splněním žádosti konečně dostaví, již dosti dávno v hrobě.
Zajisté jest mnoho úřadů (kdo by toho chtěl popírati?), ale ještě více jest žádostí. Není-liž člověk vůbec samá žádost a potřeba? Tak i Pánbůh i orodovníci jsou zahrnováni žádostmi a prosbami lidskými, jichž je – myslíme na to málokdy – tolik, že sotva je možno vzíti na všechny zřetel a včas je splniti. I tu lze se tedy obávati, že mnohé zůstávají nevyřízeny nebo jsou vyřízeny pozdě. A my sotvaco víme o tom, kolik lidí potkáváme, kteří jsou právě jediná žádost, prosba a potřeba.
Jindřichově Hradci je starý kostel Jana Křtitele ze 14. století, spojený se špitálem, který byl dříve klášterem. V křížové chodbě je plno svatých obrazů a klekátek a veliký kus zdi, právě kde Kristus klesá pod křížem, je popsán modlitbami a peticemi k nebeským mocnostem. Je jich spousta, jsou napsány tužkou a namnoze podepsány začátečními písmeny. Nasvědčují tomu, že největší důvěru k boží kanceláři mají děti, pak ženy a v řadě poslední mužové. Dále pak dokazují, že člověk žádá na Pánubohu věci dobré a prospěšné, což svědčí nesporně o tom, že v nebesích je všechno dobro i že jest nám usilovati, aby nám bylo po spravedlivém životě a spasitelné smrti dopřáno pobytu tam a nikoliv, jako se stane hříšníkům přemnohým, v pekle, kde jest jen pláč a zubů skřípění.
Čeho žádají děti, obracející se v klášteře Svatojanském písemně k nebesům:
Matko přemocná dej, ať mám stromeček.
Chraň mou milou kočičku, která stůně.
Bože milý ať mám nové šaty boty a klobouk.
Ještě jednou tě prosím, Pane, ať smím do divadla, přimluv se p. Maria u pána Boha.
Ale ve městě jsou též školy. Nejprve škola obecná:
Bože, ať umím hezky cvičit!
Ježíšku ať mám pěkné vysvětčení!
Ježíšku ať mám pěkné vysvěceni! atd.
Bohužel, při tomto pravopisném stavu nebude vysvědčení dobré, i když bude Ježíšek pomáhat. Ale je tu i škola měšťanská (též dívčí) a gymnázium, které vydávají své úzkostné výkřiky ve chvílích nejvyšší tísně. Páni učitelé a profesoři věru nevědí o straších, jež svírají srdce žákovské v dobách zkoušek a konferencí, kdy obcházejí s notýskem jako lev řvoucí, hledajíce, koho by pozřeli. Hle, tyto steny:
Pane Bože, chraň mne! Matičko boží, ať vyjdu!
Milý Bože, dej, ať to se mnou dobře dopadne!
Panenko Maria, chraň mne, aby mi dobře dopadla konference!
Panenko Maria, vnukni mi odpověď na každou otázku při zkoušce, abych nepropadl a pomodlím se otčenáš a zdrávas.
Panenko Maria, pohni ty profesory, aby nám ulehčili zkoušku. Koupím Ti hraničku! †††
Toto zde je jistě napsáno od děvčete:
Panenko Maria, oroduj, ať mám pěkné vysvědčení a dostanu místo do úřadu!
A nyní výkřiky a prosby z útlaků lásky. Nakresleno srdce a v něm:
Bože můj!
Jakýsi neumělý rámující ornament, v němž napsáno:
Bože, opatruj mého miláčka!
Na počátku jara 1921 napsáno:
Bože, posiluj mne v lásce!
Prosím, Bože, ať dostanu toho, koho myslím.
Hlas ženy sobecký:
Pane Bože, dej, ať se mi s mým mužem dobře daří a já abych byla šťastná a dobře se mi vedlo až do smrti.
Bože dej, abych byla šťastna v manželství a bohatá.
Napsal mladík ve sladkém a znepokojivém tušení věcí příštích:
Bože! Ať mám hodnou ženu!
Nápisy zlého svědomí, trýzně, úzkosti:
Andělíčku můj strážníčku, odpusť, co jsem ti zlého udělala.
Bože odpusť mi mé hříchy!
Anděli můj strážný stůj na stráži, když mi ublíženo býti má!
Lituji všech svých hříchů!
Očisti duši mou –.
Prosby neukončené, snad že někdo pisatele vyrušil, nebo ze studu:
Bože, kdybych –
Já bych chtěla –
Bože ať mám –
A tak to jde donekonečna. Ještě je tu význačný hlas muže, naškrábaný rukou neobratnou:
Pane chraň mne, ať se nikdy neopiji!
Ale slyšel jsem vás před chvilkou, vy cynikové, bezbožníci a nevěrci, jak se hlasitě smějete při čtení tohoto sloupku, hlavně tam, kde děti se obracejí na boží kancelář. Nebesa jsou otevřená, stojí otevřená a sbírají prosby. Vy se nezastavujete, abyste sbírali prosby a je vám lhostejno, že by mohly, že by měly býti splněny a že nebesa mnohdy vyřizují své věci prostřednictvím lidí. Někdy to ovšem lidé udělati nemohou, ale tu také nemají dělati horších věcí. Je tam ještě jeden dětský dopis nebesům:
Panbíčkovi.
Panbíčku vysliš moji modlidbičku. Ať se nám tatíček
vrátí z války
zdraví
tě rodina.
A člověk, „který se směje“, připsal pod tuto rodinu, jež zdraví Pánaboha jako svého blízkého příbuzného (to je tuze směšné, co?), rodina Cafourkova či ještě pitvornější jméno. Doufejme však, že nebesa vyřídila právě tuto žádost příznivě a pod pravou adresou.