Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Ze smíšeného prostředí

V dobách dávnějších, kdy jsme ještě stavěli a bourali Rakousko, umívali jsme my, Češi, moc dobře německy. Ba někdy až moc. Každý si toho tuze hleděl, aby ve styku s Němci, ať to byli nadřízení, velcí pánové, úřadové nebo sklepníci, mluvil náramně plynně a dbale všech přízvuků; ba mnozí si na své němčině dávali tak záležet, aby až vzbudili lichotivé důmění, že jsou snad rodilými Němci.
Jen co je pravda, šla nám tehdy ta němčina od huby dobře. Patrně asi proto, abychom se mohli s Němci domluvit. Neboť tehdy Němci prabídně mluvili česky. Ať pán, nebo sklepník, jestli se uráčili, tu přečasto s opovržením a s nechutí, a často s nevalně skrývaným úmyslem dokázati nám, že ta čeština je řeč tak nějak ubohá a směšná, jakou se vlastně ani nedá řádně mluviti. Nemusíme tu snad uváděti ošklivé a komické doklady vojanské a ouřednické češtiny, jak se jí tenkráte pánové bavívali; myslím, že ji máme všichni ještě v dosti dobré paměti. Pěkná je stará česká písnička v tehdejším německém podání, jak se to tehdy událo, když nějaký urozený pan generál, chtěje v žoviální náladě ukázati, že vedle nějakého boga mi umí také česky, takto spustil:
Šlánanynkátóselí, tóselí, tóselí,
nátrchálalúpený, lúpenyška.
Příšel nány pepiško,
róstrchál ji kóšiško,
týtyty, týtyty,
týto púdeš plátyla!
Ale teď se časy od těch dob drobet obrátily. Němčina už nám není řečí svrchovanou. A teď, když už tedy nestavíme a nebouráme Rakousko, ale naší Čs. republiku, není nám té němčiny už tolik potřeba. A také to teď na ní bývá jasně vidět. Nemluvě o tom, že se už na to neklade taková váha, naučiti se co možno důkladně němčině již na škole, setkáváme se porůznu s dosti výmluvnými ukázkami naší němčiny ouřední nebo vojanské i civilní. Teď zase my nepociťujeme potřeby mluviti německy dosti čistě, plynně a s dbalými akcenty. Teď nám se namnoze stala němčina řečí, která může být s jistou povýšeností nebo nedbalostí odbývána.
Tak se tedy ty časy otočily. Ale otočily se i tak, že můžeme pozorovati opačný zjev. Co nám němčina počala se zdát řečí méně důležitou, přestali Němci považovati češtinu za řeč, kterou možno do nemožnosti šlapati jazykem i nohama. Nedejme se klamati hlučností a vyzývavostí toho německého šovinismu, který se někde v Karlových Varech vyčerpává výhradně německými jídelními lístky nebo pitomě opovržlivým odporem vůči češtině. Pravda je, že Němci velmi hojně, bez rozpaků a s velice jasným vědomím počínají se učiti a mluviti česky. Platí si své domácí učitele češtiny pro sebe i pro své děti. Vidí-li, že jste Češi, nedají se dlouho nutiti a promluví na vás bez okolků a samozřejmě česky – nežádajíce od vás němčiny. Přestalo jim to býti povrchní otázkou povýšenosti a prestiže. Ano, řekneme si, však je to zcela pochopitelné: Němci přišli k přirozenému poznání, že v nových poměrech té češtiny teď, proti dřívějšku, nutně potřebují; řídí se tedy prostě podle příkazu nutnosti.
Ovšem tedy, to jsme my dělali taky. Není divu, že naši němečtí krajané se pod tlakem poměrů odhodlali věnovati větší a důkladnější pozornost češtině, než jak se jím zdálo vhod dříve. Co však je hodné pozoru a úvahy, to jest, že se té češtině naučili a učí namnoze podivuhodně dobře. Až to překvapí, jak mluvívají nad běžnou potřebu plynule a bystře. Velmi pečlivě a dobře dbají přízvuku, slovosledu, ba i živé melodie řeči; všechno vás tu přesvědčuje, že tu jde začasto o velice vědomou snahu, o úmysl zároveň praktický a inteligentní. Ba umějí to někdy tak dobře, že dovedou zcela lehce, až s koketní bravurou, spojiti s řečí spisovnou v přirozeném a plynulém toku i všelijaké ty výrazy a obraty té nejvýřečnější pražské plastické slovomalby. Řeč, dříve jakoby nevyslovitelná, ztrácí tu teď všechny své domnělé potíže, jazyk se v ústech dříve tuhých a tvrdých obrací s náramnou čilostí, lehkostí a účinností.
Protože to teď potřebují, se řekne. Ale oni se tomu namnoze dovedli naučiti už lépe a bystřeji, než by bylo běžně potřeba. Až to překvapuje, zatímco právě v těch dobách se naše němčina snadno stává nedostatečnou a salopní. To že nám jí tedy asi už vůbec nikde a v žádné naší věci a správě nebude zapotřebí, když naši němečtí krajané budou za nás umět stejně dobře česky jako německy?