Míla (29): Už nejsem tátova princezna Anička, ale muž, kterým jsem chtěl být od začátku svého života

Narodil se jako dívka jménem Anna, ale žít v tomto těle byl pro něj nepřetržitý vnitřní boj. Síly, které se v něm svářely, nebylo možné držet uvnitř navždy, hrozilo, že by ho to zlomilo.

Už jako malý jsem cítil, že se ve mně něco liší od ostatních dětí. Narodil jsem se jako dívka, ale nikdy jsem se tak necítil. Neustále mě provázel pocit, že je se mnou něco špatně, že neodpovídám tomu, co ode mě svět čeká.

Puberta mi přinesla psychické problémy
Maminka s tatínkem si mě vysnili jako princeznu a já to s odstupem času chápu. Tolik toužili po dceři. Jenže už tehdy, při pohledu na ty načančané sukně, jsem cítil hlubokou frustraci. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se ve mně děje, proč se nemůžu ztotožnit s ostatními dívkami. Hry se šminkami ani převlékání pro mě neměly žádné kouzlo.

S dospíváním se tenhle vnitřní rozpor jen prohluboval. Puberta mi přinášela vše, z čeho jsem měl opravdové noční můry. Maminka si začala dělat starosti a jednou se mě zeptala: „Aničko, nechceš si koupit nějaké hezké spodní prádlo?“ Její slova mě zasáhla a rozplakal jsem se. Nechtěl jsem ukazovat žádné prádlo, ani zdůrazňovat něco, co mi bylo cizí. „Mami, já nemůžu... nejsem si jistý/á, jestli tohle tělo je vůbec moje.“ V tu chvíli maminka pochopila mou hlubokou zoufalost a začala hledat pomoc."

Byla vyřčen verdikt, který zlomil oba rodiče
Podstoupil jsem několik sezení u psychologa a najednou vyšlo najevo to, co bylo dlouho potlačované. „Genderová dysforie,“ zazněla diagnóza a problém byl pojmenován. Vzpomínám si, jak se mamka rozplakala, když na mě pohlédla a uslyšela verdikt, který byl konečně vysloven nahlas. Byla zdrcená a nemohla popadnout dech, jako by se jí v jedné minutě zhroutil celý svět. Mně se v tu chvíli paradoxně ulevilo a cítil jsem se osvobozen od tohoto tajemství.

Nechtěl jsem cítit na hrudníku svá prsa, ani v nejmenším jsem se neviděl jako žena. A tak, jak rychle byla vyřčena má diagnóza, tak se změnil celý můj svět. Se svou novou identitou jsem se okamžitě spojil, jako by to bylo to nejpřirozenější, co jsem kdy zažil.

Viděl jsem, jak kvůli mně táta plakal
Vydal jsem se vstříc novému životu, i za cenu hormonálních léků, plastických operací a pohrdavých úrážek i pohledů ostatních. Táta se mnou nemluvil skoro rok. Několikrát jsem ho přistihl, jak pláče v kuchyni, a jakmile mě zahlédl, otočil se, abych jeho slzy neviděl.

Jednoho dne, kdy mi po lécích přišlo zle a omdlel jsem přímo před ním v kuchyni, zaslechl jsem jeho povzdech: „Proč mi to Bůh udělal?“ Probudilo mě lehké plácání po tvářích. „Prosím, přestaň s tím,“ řekl mi, když jsem se probral. „Tati, já ale nemůžu, je to silnější než já. Necítím se jako žena, jsem v ní uvězněný.“ Táta si ke mně sedl. „A co když tě to zabije? Ty léky, ty operace…“ Objal jsem ho ještě napůl jako žena a napůl muž. „Zabilo by mě, kdybych se nemohl proměnit. Možná ne fyzicky, ale psychicky určitě ano.“

Nelituji ani jednoho kroku
Po čase jsem si zvolil nové jméno, což se ukázalo jako kámen úrazu. Moji blízcí si nemohli zvyknout na mé nové oslovení, které neodpovídalo jménu vytoužené dcery, pojmenované po milované babičce z otcovy strany.

Přestože to bylo náročné období, nelituji žádné z komplikací spojených s mým oficiálním uznáním jako muže. Nelituji ani jediného dne bolestivých operací či hormonální léčby, během které jsem občas prožíval těžké chvíle. Rodiče s mou přeměnou stále bojují, zejména otec, který tvrdí, že si nikdy nezvykne. Občas zaslechnu i bolestná slova, ale já jsem prostě toužil být mužem a nyní jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Veronika Borská tiscali.cz