Miliony neviditelných: 13 procent Čechů si nemůže dovolit důstojný život

Nežijí důstojný život, ale pořád to tak trochu zvládají. Takto popsala mluvčí „Neviditelných” část Čechů, kteří počítají každou korunu, chybí jim peníze na léky a část z nich skončí na ulici.

Často se mluví o tom, v jakém blahobytu žijeme. Drahé restaurace jsou neustále plné, letní festivaly praskají ve švech a tašky z Rohlíku používáme běžně místo odpadkových košů. Velká část Čechů si ale nic z toho nemůže dovolit, protože na to prostě nemá. Neumírají hladem, ale plnohodnotný život to ani zdaleka není.

Každý měsíc se musíte rozhodovat, co všechno si tentokrát budete muset odpustit. Na poslední dovolenou si už ani nepamatujete, vaše děti si mohou o školních výletech nechat jenom zdát a potraviny kupujete zásadně ve výprodeji, protože jinak nemáte šanci přežít. Doslova. Představa, že vám přijde nedoplatek za elektřinu, vám svírá žaludek. Mobilní telefon máte jeden v rodině a Netflix je pro vás něco jako výlet na Mars. Jsou vás davy a přežíváte tam, kde ostatní žijí. Lidé na ulici vás přehlížejí, v novinách se o vás nepíše ani se netočí reportáže. Nepatříte do vyloučených lokalit, lidskoprávní organizace vás nechodí fotografovat. Pro společnost jste neviditelní.

13 procent pod hranicí důstojnosti
Patříte mezi 1,4 milionu lidí, tj. necelých 13 % Čechů, kteří nemají dost peněz na důstojný život. Osamělí rodiče, senioři, nemocní, pečující, kvůli nízkým platům se ale mezi „neviditelnými” ocitlo i mnoho pracujících – paradoxně také sociální pracovníci, kteří mají pomoc v popisu práce, ale sami by ji potřebovali. ​Projekt Neviditelní je česká iniciativa zaměřená na osvětu a podporu lidí na okraji společnosti. Nevládní projekt vznikl v roce 2019 a je financován ze soukromého sektoru.

Výzkumná společnost CETA je jedna z mála, pro které tito lidé neviditelní nejsou. První průzkum proběhl v roce 2019. Od té doby „zmizelo“ z důstojné existence 35 000 samoživitelů, 33 400 zkušených bez práce, 58 000 seniorů a dalších, uvedl Aleš Rod z CETA. „Studie trvala pět let, pracovala na ní spousta analytiků. Nepodařilo se odstranit příčiny, proto neviditelných přibývá,“ říká Rod, podle kterého ke snížení životní úrovně přispělo i turbulentní období dějin.

Ve společnosti, která se dohodla, že hodnotu věcí a zdrojů bude poměřovat penězi, je měsíční příjem dobrým kvantitativním ukazatelem. Podle Roda je hranicí neviditelnosti 189 000 za rok. Jde o čistý příjem na osobu 15 750 Kč měsíčně k pokrytí základních životních nákladů, jako je bydlení, jídlo, doprava nebo oblečení. Pokud máte nižší měsíční příjem, jste ohroženi chudobou nebo ekonomickou nestabilitou. Tito lidé mohou být podle CETA „neviditelní“ pro sociální systém, protože nejsou formálně v hmotné nouzi, ale reálně žijí ve finanční tísni. Pro upřesnění, hranice životního minima je letos 4860 Kč za měsíc. Schválně si zkuste představit, jak s těmito penězi vyžijete.

Rod také říká, že lidé se za chudobu často stydí, což řešení situace komplikuje. „Velkým problémem je stigma, demotivuje je, aby si říkali o pomoc. Pokud je ve společnosti příliš mnoho chudoby, vede to k radikalizaci jako v krizí zničeném Německu po první světové válce, a škodí to tak celé společnosti a demokratickému systému. Pokud s nimi nebudeme pracovat, budou se radikalizovat,“ říká Rod.

Skupiny v ohrožení podle projektu Neviditelných:

Samoživitelé - 254 000 domácností (tj. každá dvacátá)
Lidé ve stínové ekonomice - 510 000 lidí
Studenti - 8 až 12 000
Mladí odcházející z dětských domovů - 5859
Senioři - 947 000 lidí
Neformálně pečující - až 800 000 lidí
Sociální pracovníci - 26 925 lidí
Skupiny neviditelných se mezi sebou prolínají, příkladem jsou představitelé tzv. „sendvičové generace“ – lidé, kteří pečují o rodiče v důchodu a zároveň o vlastní děti, což logicky znamená, že nemají prostor pro normální pracovní úvazek. Mezi neformálně pečující patří asi 800 000 lidí. „Je jich hodně, bude jich přibývat a patří mezi ty nejohroženější,“ konstatuje Rod. Ve výčtu chybí také chronicky nemocní s přiznaným 1. a 2. stupněm invalidního důchodu. To Aleš Rod vysvětluje tím, že byl problém s prolínáním kategorií, ovšem jak upozorňuje, mezi neviditelnými je opravdu hodně lidí se sníženou pracovní schopností.

A fakt, že neviditelní jsou i ti, kteří se mají o neviditelné starat, je pak paradoxem non plus ultra. Pracovníci v sociálních službách jsou chudí, i když pracují na plný úvazek a mají vysokoškolské vzdělání. Jenže při současné výši tabulkových platů je péče o neviditelné sama o sobě příčinou neviditelnosti. „Tito lidé stojí na druhé strany barikády jen zdánlivě, sociální pracovníci jsou velmi špatně placení a sami by potřebovali pomoc, i když se starají o ostatní. Není jich dost a bude jich ubývat,“ říká Aleš Rod.

Podle Kateřiny Mullichové z Nadace Krása pomoci jsou v nejhorší situace lidi v předdůchodovém období: „Dlouho se věnovaly (hlavně ženy) péči, a teď je nikdo nechce vzít, práci si hledají i roky. Není to jenom o ageismu, ale i o jejich psychickém nastavení.“ Takové ženy mají velmi nízké sebevědomí a neorientují se tak dobře na trhu práce. Řešením pro ně může být podnikání, třeba jako finančníci na IČO, v této situaci není nikdo, kdo by jejich osobu jako zaměstnance musel schválit.

Tým kolem projektu se shoduje na tom, že by se zaměstnavatelům vyplatilo, kdyby neviditelným vyšli vstříc. „U mladých lidí je velká fluktuace, ve firmě vám nevydrží, zatímco ti starší zůstanou věrní,“ říká Mullichová. „Věková diverzita ve firmách má svoje výhody. Jako příklady dobré praxe můžu uvést BMW, IBM, Siemens a Nestlé,“ dodává.

Dělají nevděčnou a neprestižní práci a skončí s nízkým důchodem, ale také čelí izolaci, chybí jim společenské uznání.

Sarah Hurikariová vede projekt Pečuj doma, jehož cílem je podpořit pečující, včetně rodinných přátel. „Před rokem jsme si nechali zpracovat studii, jak cesta pečujících může vypadat. Cyklus péče se může několikrát za život zopakovat.“ Někteří pečující mohou pracovat na poloviční úvazek, ale ti, kteří pečují 24/7, mají smůlu. „Nejen, že dělají nevděčnou a neprestižní práci a skončí s nízkým důchodem, ale také čelí izolaci, chybí jim společenské uznání.“

Pečujícím se postupně zhoršuje jejich vlastní psychické a fyzické zdraví. Na druhou stranu stát na jejich práci ušetří. „Lidé, kteří pečují o nemocné a staré lidi doma, ušetří státu mnoho peněz – pobyt v LDNce, ústavu nebo nemocnici je mnohem dražší.“ Matematika je jednoduchá: pokud je péče za trest, bude ji dělat méně lidí a stát to bude stát v důsledku více peněz, než kdyby práci pečujících odpovídajícím způsobem zaplatil.

Co se stane, když pečující najednou není k dispozici? Když pečující zemře nebo se dostane do nemocnice, vzniká akutní problém – nikde, natož v Praze, není dost krizových lůžek pro podobné situace. „Většina pečujících trpí extrémním stresem, aby se něco stalo. Krizových lůžek je málo, síť záchranných míst je naprosto nedostatečná. Někdy je problém i s domácím násilím. Jsou zde nějaké kapacity v léčebnách dlouhodobě nemocných, ale víte, jakou mají pověst,“ naráží Jana Pikardová na zkazky o otřesných podmínkách narušujících lidskou důstojnost a někdy i vyložené týrání.

V roce 2050 bude seniorů v celé ČR 30 % a půl milionu lidí bude nad 80. Stárnutí populace je krize, která se bude zhoršovat.

S nějakou formou péče, pokud nepočítáme mateřství, má zkušenost 1–2,5 milionu lidí. Ne všichni z nich pobírají příspěvek na péči. Průměrně pracují „zadarmo“ 20 hodin týdně. Existují samozřejmě odlehčující služby, které zajišťují různé neziskovky, je ale na ně dlouhá čekací doba a nemají dostatečné kapacity. Pečujícím by mohl pomoci soukromý sektor, přitom většina zaměstnavatelů ani neví, že u nich pracují pečující. „Málokdo se v práci se svým trápením svěří. Firmy jim stejně nevycházejí vstříc, i když je spousta věcí, co mohou udělat. Dobrá praxe je v Irsku, kde zavedli jeden až dva roky neplaceného volna na péči,“ říká Pikardová.

O „neviditelných“ seniorech, kteří péči často potřebují, promluvila Ruth Šormová z neziskové organizace Život 90. „V celé ČR je 2 a půl milionu seniorů, jenom v Praze je jich 300 000. V roce 2050 bude seniorů v celé ČR 30 % a půl milionu lidí bude nad 80. Stárnutí populace je krize, která se bude zhoršovat.“ Senioři, kteří patří mezi ohrožené, čelí samotě a izolaci, mají nízkou digitální gramotnost. Ztrácejí vztahy a kontakty, trpí hlubokým smutkem a úzkostmi. Řešení vidí Šormová v komunitním bydlení a také ve zlepšení situace pečujících.

Olivie Doleželová flowee